Mimo mou zvídavost, kterou jsem každé léto uplatňoval u babičky, jsem měl i jistý strach z domácích zvířat. Bylo mi dvanáct. Děda přede mnou musel zavírat psa, který na mě prskal, kdykoliv mě viděl. Babička musela zabít kohouta, který na mě zaútočil, když jsem jí chtěl pomoct s krmením. Holubi se až nebezpečně snášeli z nebe dolů, kdykoliv jsem se ochomýtnul kolem holubníku, králíci se krčili za senem, husy vřískaly, že to štvalo sousedy, krůty rudly vzteky a kočky syčely jako hadi.
Někdo z mé rodiny si toho nejspíše všiml. Já prahnul po nějakém zvířecím kamarádovi, ale byl jsem vždy svým způsobem raněn, když jsem uviděl, jak se přede mnou krčí, jako bych byl nějaká hyena. Ostatní děti si hladily kočky, zatímco já od nich dostával kouř. A tak mi koupili morče.
Bylo bílo-hnědé. Nechalo se ode mě dokonce i pohladit. Strávil jsem s ním u babičku neuvěřitelnou spoustu času. Už mně nebavilo sedět v korunách jabloní a hrát si na pilota. Místo toho, jsem pozoroval své morče, jak se pase. Dlouhé hodiny.
Jednou mě napadlo, že by bylo fajn, kdybych morčeti nějak ozvláštnil život. Našel jsem v garáži starý skateboard. U babičky před domem byla cesta, která se táhla dobrých padesát metrů z mírného kopečku. Vzal jsem zvíře, posadil se na skate, a položil ho mezi své nohy.
Už jsem se blížil ke konci cesty, když skate trochu poskočil a morče mi vypadlo. S hrůzou jsem se otočil a uviděl, jak sebou škube na zemi. Netrvalo to dlouho. Ani jsem k němu nestačil doběhnout a přestalo se hýbat. Měl jsem na sobě tričko s potiskem Hulka. Ta zelená stvůra byla potřísněna zvířecí krví, když jsem s morčetem utíkal za babičkou, aby jej zachránila. Ta mi jen s povzdechem řekla, abych šel k tújím, a vykopal tam hrob.
Prahnul jsem po zvířecí lásce, ale oni zkrátka ne. A já prostě nevěděl proč. Jak jsem stárnul, vystudoval jsem několik vysokých škol, vystřídal pár krátkých vztahů, které nestojí za řeč, našel si práci, pak další a pak ještě další. V té třetí se mi začalo konečně dařit.
To už mi bylo skoro čtyřicet. Naučil jsem se vyhýbat přírodě. Každý výlet do hor, ke kterému jsem se kýmkoliv nechal přemluvit, znamenal, že mě tam něco pobodá, nebo se na mě vysere pták. Jednou jsem dokonce i přilákal medvěda. Někdo z nás měl naštěstí pepřový sprej. Nikomu jsem to neřekl, ale bylo mi jasné, že to zvíře prahlo čistě jen po mně. Viděl jsem mu to v očích. To odhodlání, se kterým mě chtěl zabít.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Nápad je naprosto skvělý a pointa příběhu mě upřímně nadchla. Motiv zvířat, která díky svému instinktu vycítí temnou budoucnost hlavního hrdiny, je velmi originální a dává zpočátku úsměvným historkám mrazivý přesah. Skvěle jsi také propojil dětskou fascinaci kuličkovými dráhami a rybičkami s finálním sestrojením zbraně hromadného ničení.
Atmosféra – ★★★★☆
Podařilo se ti výborně vystavět kontrast mezi nevinným dětstvím a temným, apokalyptickým závěrem. Zpočátku text působí jako lehce absurdní vzpomínání podivína, ale v závěru se atmosféra v řídícím středisku dá skutečně krájet a čtenáře zamrazí. Emoce hrdiny jsou uvěřitelné, jen by se dalo ještě více zapracovat na hlubším pocitu vnitřní izolace, který musel kvůli celoživotnímu odmítání přírodou zažívat.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má přirozený spád a plynule graduje až k samotnému vyvrcholení. Stylistika je na dobré úrovni, umíš budovat napětí a udržet pozornost, což je pro spisovatele to nejdůležitější. Dej si jen trochu pozor na překlepy a gramatiku (např. ‘sdělil’ místo ‘zdědil’, ‘u babičku’, občasné chyby v čárkách a skloňování), ale nenech se tím odradit, protože tvůj vypravěčský talent tyto drobnosti hravě přebíjí.
Celkové hodnocení:
Přečetl jsem tvou povídku jedním dechem a musím tě velmi pochválit za to, jak chytře jsi příběh vystavěl. Máš obrovský cit pro pointu a dokážeš čtenáře vést přesně tam, kam potřebuješ, abys ho na konci nečekaně zasáhl. Pokud po sobě texty ještě jednou pečlivě přečteš a vychytáš drobné pravopisné mušky, budou tvá díla působit naprosto profesionálně. Rozhodně v psaní pokračuj, máš velký potenciál a tvá fantazie funguje na výbornou!