Prásknul jsem pěstí do červeného tlačítka pro start. Země se zachvěla. Před námi se rozprostíral výhled na raketu. Největší raketu, jaké kdy lidstvo vytvořilo. Dokázala doletět až na druhou půlku světa. Přímo tam, kde se rodilo zlo. Nesla několik jaderných hlavic. Obohacených uranem tak dokonale, že neexistovala šance, že by něco selhalo nebo neodvedlo svou práci. Sledoval jsem, jak můj výtvor, jen a jen mé dílo, které jsem si představoval už jako dítě, míří přímo k nebi. A nebyla to fantazie, byl to holý fakt! Raketa rozrážela mraky, křivila oblohu, chrlila neuvěřitelné množství energie. Rodiče by na mně byli hrdí! A lidé ve velínu se smáli, objímali se. Někdo bouchnul šampaňské. Několik kolegů mě objalo. V jednom momentu, jsem se přes ramena jásajícího davu podíval k akvárku. Rybička, která ještě před chvílí žila jasným životem, teď plavala břichem vzhůru. Byla mrtvá. Zkameněl jsem. Ztuhnul mi úsměv. Došlo mi totiž, proč mě zvířata celý život tolik nenáviděla. A já už to nemohl vzít zpět…
Hlasité předčítání