Vykládal jsem to i psycholožce. Ta byla toho názoru, že si tyhle věci jen sugeruju. Není prý možné, aby mě zvířata jen tak nenáviděla. Zvířata prý necítí nenávist. Řídí se pudy. Jo. Na chvíli mě to uklidnilo. Do té doby, dokud mě jedna holka nepřemluvila, abychom spolu jeli do zoo.
Opice naskákaly na plot a lomcovaly s ním. Všechny se dívaly přímo na mě. Ječely jedna přes druhou, každá z nich se mi dívala přímo do očí. Přítelkyně si myslela, že mají radost a předvádějí se. Já v nich spíš viděl válečné neurotiky s chutí vraždit.
Měli tam i volný výběh klokanů. Člověk se mohl projít cestičkou. Zvířata se shlukovala v malých skupinkách opodál. Nevnímala, že si je všichni fotí jako smyslů zbavení. Tedy, dokud jsem nepřišel já. Zkusil jsem si vymyslet důvod proč tam nejít, ale ta holka byla neoblomná. Prostě trvala na to, abychom je viděli z blízka.
Ještě že to k dalším vratům nebylo tak daleko. Jedna z klokaních skupinek si mě všimla. Zahodili rozežranou zeleninu a rozběhli se přímo na mě. I když tam bylo plno jiných lidí, já byl jasný cíl. Věděl jsem to! Chytil jsem tu holku za ruku a utíkal k výstupu. Stihli jsme to jen tak tak. Když se za námi zavřely dveře, dva z klokanů se o ně div nerozmázli.
A tak to prostě bylo se vším. Mohl bych vám tady do nekonečna popisovat všechny své zážitky se zvířaty, ale nakonec by vás to dost možná unudilo. Prostě jsem přijal roli, že mě zvířata nenávidí. Zvykl jsem si. Nenastupoval jsem do výtahu, když v něm stál soused se psem, přecházel jsem cestu, abych nešel po chodníku, nad kterým se rozpínají větve stromů, každé zábradlí jsem letmo občíhnul, abych se ujistil, že v nich není vosí hnízdo a tak podobně.
Největší odpor jsem však ucítil onoho osudového dne. Vstal jsem brzo ráno, oholil se, oblékl si pracovní uniformu, vzal kufřík a spěchal k autu. Venku byla ještě tma. Čas k završení mého díla, ke kterému jsem mířil celý svůj život, byl naplánován na osmou hodinu ranní. Vše bylo pod přísným utajením.
Proč jsem tak honosně psal o svých rodičích, když se jich tento příběh netýká? To, abyste pochopili, že se zkušenostmi odhalení jiných lidí, které jsem měl od matky a analytickým a technickým myšlením od otce, byť to byl obchodník, jsem se stal jediným člověkem, který vynalezl pro lidstvo něco neskutečného. Obzvlášť pro naši vlast. Věc, která zachrání miliony životů mladých mužů a žen! Našich!
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Nápad je naprosto skvělý a pointa příběhu mě upřímně nadchla. Motiv zvířat, která díky svému instinktu vycítí temnou budoucnost hlavního hrdiny, je velmi originální a dává zpočátku úsměvným historkám mrazivý přesah. Skvěle jsi také propojil dětskou fascinaci kuličkovými dráhami a rybičkami s finálním sestrojením zbraně hromadného ničení.
Atmosféra – ★★★★☆
Podařilo se ti výborně vystavět kontrast mezi nevinným dětstvím a temným, apokalyptickým závěrem. Zpočátku text působí jako lehce absurdní vzpomínání podivína, ale v závěru se atmosféra v řídícím středisku dá skutečně krájet a čtenáře zamrazí. Emoce hrdiny jsou uvěřitelné, jen by se dalo ještě více zapracovat na hlubším pocitu vnitřní izolace, který musel kvůli celoživotnímu odmítání přírodou zažívat.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má přirozený spád a plynule graduje až k samotnému vyvrcholení. Stylistika je na dobré úrovni, umíš budovat napětí a udržet pozornost, což je pro spisovatele to nejdůležitější. Dej si jen trochu pozor na překlepy a gramatiku (např. ‘sdělil’ místo ‘zdědil’, ‘u babičku’, občasné chyby v čárkách a skloňování), ale nenech se tím odradit, protože tvůj vypravěčský talent tyto drobnosti hravě přebíjí.
Celkové hodnocení:
Přečetl jsem tvou povídku jedním dechem a musím tě velmi pochválit za to, jak chytře jsi příběh vystavěl. Máš obrovský cit pro pointu a dokážeš čtenáře vést přesně tam, kam potřebuješ, abys ho na konci nečekaně zasáhl. Pokud po sobě texty ještě jednou pečlivě přečteš a vychytáš drobné pravopisné mušky, budou tvá díla působit naprosto profesionálně. Rozhodně v psaní pokračuj, máš velký potenciál a tvá fantazie funguje na výbornou!