Z předsíně zamířil rovnou do koupelny. Opožděnou ranní toaletu vykonával proti svému zvyku dlouho a pečlivě. Chtěl tak alespoň na chvíli ještě oddálit okamžik, kdy na něm ulpí matčin pohled. Ten známý a pronikavý pohled plný mateřské starostlivosti. Navíc ho přepadala tíseň při představě atmosféry, kterou z druhé strany dokáže vyvolat nelibost otcova, tlumená ochranářskou přítomností matky. Nelibost a nespokojenost nad ne dost zodpovědným a rozumně uvažujícím synem. Pomalu si čistil zuby. A příležitosti k tomu tentokrát najde určitě dost, pomyslel si, když se dlouze a nerozhodně zahleděl do zrcadla na jemné rysy svého obličeje. Jen odvahu, synku. Odhodlaně vstoupil do jídelny.
U stolu se již nad talíři s polévkou skláněly dvě postavy. První z nich, podsaditá a robustní s chmurným výrazem ve tváři, jíž brýle s černou obroučkou dodávaly na energičnosti, tvořila majestátní protějšek ustaraně nachýlené postavě matky. S pocitem provinilosti usedl k dosud prázdné porci. Ale čím a proti komu jsem se vlastně provinil? Ta otázka ho zaměstnávala, když v rozpacích a soustředěně sledoval každý svůj pohyb při jídle. Mrtvé ticho přerušované jen cinkáním příborů o talíře přerušil matčin hlas:
„Máš hrozně zarudlé oči.“
„Nemám, to se ti jenom zdá. Proč bych měl mít zarudlé oči.“
Samozřejmě. Jako kdyby to neznal. A jaké budou další otázky? Trochu blíž k podstatě věci. Hleděl si dál upřeně jídla.
„Kde jste byli včera?“
Vzpomněl si, jak ho matka z okna vyprovázela pohledem, když navečer odemykal vrátka před domem. Venku už čekal kamarád ze sousedství, vždy připravený v nejlepší náladě vyrazit do ulic.
„V Zámecké vinárně,“ odpověděl Kamil.
Nastalo opět tísnivé ticho. Na stole si vyměnily místa staré talíře s novými.
„Přišel jsi pozdě,“ ozvala se nanovo a opatrně matka.
Neodpověděl. Pouze jakési zachroptění se mu vydralo z hrdla. Mlžný a deštivý opar za okny násobil tíživý tikot kuchyňských hodin. Náhle všemu učinil přítrž drsný tón otcova hlasu, jehož účinek byl podobný blesku v zatažené, ale dosud poklidné krajině.
„Moc by mě zajímalo, jak se připravuješ na zkouškové období!“
Přestože Kamil podobnou otázku čekal, měl dojem, jako by ho někdo praštil po hlavě. Tep se mu rozbušil ve spáncích.
„Vždyť je ještě dva měsíce času. Nevím, co bys chtěl slyšet.“
Hlasité předčítání