Vyčerpaně si povzdechl a sklidil prázdný talíř se stolu. Následoval nový úder.
„Zas budeš honit všechno na poslední chvíli? Jak dlouho se chceš ještě flákat a flámovat po nocích? Umím si živě představit, jak asi vypadá to tvoje studium v Praze. Se svým lajdáctvím to dotáhneš akorát k tomu, že budeš pucovat kravám zadky. Jak si to vlastně představuješ?!“
Kamil se zachvěl spontánním odporem. Zarytě mlčel. Matka upírala útrpný pohled doprostřed stolu.
„Tak odpověz, když se tě ptám!“ zahřmělo Kamilovi nad skloněnou hlavou.
Hněv koncentrovaný v otcově hlasu pohnul však dříve matkou:
„Musíš pokaždé tak křičet?“
Její roztřesený hlas dodával okamžiku na dramatičnosti. Kamil měl chuť ji požádat, aby se mezi ně nepletla. Není žádné malé dítě, aby nedokázal vystát těch pár hrubých projevů otcovy nevole. Nicméně účinek jejích slov byl okamžitý. Otec udeřil do stolu:
„Ještě se ho zastávej! Já vím, ty bys byla schopná milostpána živit klidně až do smrti. Jen aby se nemusel namáhat. Ale já tě upozorňuju, jestli neudělá zkoušky, vyrazím ho z baráku i s těma jeho děvkama, co si sem vodí v naivním domnění, že o tom nikdo neví!“
Kamilovi se vrazila horkost do tváře. Vzpomínka na uplynulou noc byla příliš živá. Žaludek se mu sevřel úzkostí a hanbou. Nezmohl se na jediné slovo. Otec se při pohledu na matčinu odhodlanost raději zvedl a odešel do ložnice učinit zadost pravidelné odpolední siestě.
Kamil s matkou osaměl. Její trpitelský výraz ve tváři mu ale nedal příliš prostoru pro uvolnění.
„Táta byl brzy ráno v lese,“ řekla tiše.
„A co s tím mám jako dělat?“ učinil Kamil podrážděné gesto.
Matka sklidila zbytek nádobí se stolu.
„Máš nějakou známost?“ zeptala se opatrně.
„Nemám vůbec žádnou známost,“ odsekl, „jenom jsem si pozval na jednu noc děvku.“
„Tak se neutrhuj. Nebývá zvykem, aby slušné děvče zůstávalo s někým hned přes celou noc.“
„Už jsem přece řekl, že to byla děvka. Nic víc než děvka na jednu noc. A zadarmo. V mojí situaci je to snad lepší než se uvazovat, nebo ne?“
Nechtěl o tom dál debatovat. Vstal od stolu a přešel k oknu. Hleděl přes sklo na drobné kapičky deště smáčející ulice, střechy domů, pestrobarevné koberce spadaného listí, deštníky, jež chránily před nepřízní počasí trochu radosti a bolesti, lásky a odporu pro další život. Cítil se spjat se vším utrpením toho uplakaného města roztřeseného vlhkostí. Pojal je do sebe přikrčené ve špinavých koutech ulic, schoulené na opuštěných nárožích. Nasál jeho vůni ze všech tmavých a tichých příbytků a zachvěl se touhou po lidském přiblížení. Otočil se do místnosti.