„Jedu do Prahy,“ prohlásil.
„Dneska? A v kolik?“ zeptala se překvapeně matka. „Chtěl jsi až zítra…“
„Hned.“
„Vždyť nemáš nic připraveno.“
„Nic nepotřebuju.“
„Chtěla jsem ti přichystat nějaké jídlo a čisté prádlo.“
„Není třeba.“
„Co to do tebe vjelo. To ti už člověk nemůže vůbec nic říct?“
„Dej mi pokoj.“
„Ke všemu jsi ještě hrubý.“ Hlas se jí roztřásl. „Tím si u táty moc nepolepšíš.“
„Nemám pocit, že bych měl něco napravovat.“
„A já mám zase všechno odnášet za tebe? To v sobě nedokážeš najít ani kousek ohledu k člověku, který má o tebe starost?!“
„Vaše spory o mou výchovu mě urážejí. Nechápu, proč mi musíte všechno ztěžovat, když už mi neumíte pomoct.“
Hned jak dokončil větu, zalitoval, že ji vůbec vyslovil. Cítil, jak je jeho soud nespravedlivý. Ale nedokázal říci: Maminko, děkuji ti za všechno, ale přestaň se kvůli mně trápit a nech mě žít a porvat se se životem, jak sám nejlépe umím. Patrně by mu stejně nerozuměla. Nebo snad ano, ale o to víc by se strachovala o jeho osud. Nedokázala by připustit, že bez její pomoci sám najde cestu, jaká mu podle ní přísluší.
Jeho projev se neminul účinkem. Matka uhodila utěrkou o příborník: „Já už nevím, co bys po nás chtěl. Jsem celé dny od rána do večera v kole. Peru na vás, vařím, nikdo mi s domácností nepomůže. Nemám už tolik sil, jako dřív, a pomalu na všechno přestávám stačit…“
„Co mluvíš v množném čísle,“ skočil jí Kamil do řeči. „Vždyť jsem doma sotva jeden den v týdnu.“
„Co myslíš,“ zvýšila hlas. „Přijedeš, svlékneš se sebe špínu, napakuješ se a mě zůstane zase jenom práce a starosti. Ale to ty samozřejmě nevidíš. Staráš se akorát o to, jak se všemu vyhnout. Přitom od tebe skoro nic nechceme. Jen abys tu školu dělal pořádně.“
„A co dělám nepořádně?! Mluvíš už jako táta. Zatím jsem všechny semestry dokončil. Proč mi pokaždé musíte brát všechen klid a sebevědomí takovými scénami? Copak nechápete, jak mně to ničí?“
„Sebe vidíš, ale k utrpení druhého jsi slepý.“
„Proboha, o jakém to mluvíš utrpení…?!“
Byl v koncích. Navíc si uvědomil, že musí hádku ukončit dřív, než se vzbudí otec.
„Musím se už vypravit na cestu. Chtěl bych chytit odpolední autobus.“
Bez dalších řečí vyběhl do svého pokoje. Naházel nejnutnější věci do tašky, vypnul plynové topení a vrátil se spěšně dolů. Matka na něho už čekala s čistým prádlem.
Hlasité předčítání