První se zvedla Marila společně s Ahmedem. Kamil si vůbec nevšiml, že by se na něčem domlouvali. Rozbušilo se mu srdce vědomím, jak málo času mu zbývá na další váhání. Namlouval si, že ho svazuje přítomnost Michaely. Rozpačitě si ji změřil pohledem. Nedokázal rozhodnout, zda v jejích očích vytušil zklamání či lhostejnost. Tu otázku však už nestačil dokončit. Zuzana se vztyčila a počala se loučit s přítomnými. Zrudl a nečinně zíral, jak dokončuje poslední větu a s přáním dobré noci odchází v dál vykrojené obdélníkem dveří na chodbě. Poslední ohlédnutí – jejich oči se setkaly. Pak už nezbylo nic, než ticho poloprázdného pokoje a výčitky vlastní bezradnosti. Takhle to přece nemůžu nechat, spílal si v duchu, a jako ve snách se zvedl z válendy.
„No nic, půjdu už také. Díky za pozvání,“ řekl poněkud nakřáple.
„Já tě doprovodím přes vrátnici,“ nabídla se Michaela.
„Ne, ne, raději ne. Bude lepší, když tudy nenápadně proběhnu sám. Měj se.“
Michaela mlčela. Pomalu a se strojeným klidem vyšel ze dveří. Na chodbě se prudce rozhlédl. Byla prázdná. Bezhlavě se rozeběhl k místu, kde se chodba lomila v pravém úhlu doprava. Za rohem zabrzdil jako nezbedný školák, který narazil na třídní učitelku. Zuzana stála před nástěnným zrcadlem a nedbale se upravovala. Na rtech jí hrál pobavený úsměv. Vzápětí na to se otočila ke Kamilovi zády, a aniž na něho pohlédla, zamířila k jednomu z pokojů.
„Slečno Zuzano!“ vyhrkl a hned si to oslovení začal vyčítat. Chováš se jako pitomec, slyšel sám sebe. Ty prostě na ni nemáš, přiznej si to. Copak necítíš tu zdrcující převahu? Co můžeš nabídnout?
„Prosím…?“ Zuzana s rukou již na klice u dveří se otočila.
„Promiň, že jsem tě takhle přepadl, ale rád bych…“ Silou vůle se nutil do hovoru.
„Proč se omlouváš?“ pronesla zastřeným hlasem.
„Totiž, nenašla by sis chvilku času?“
„Teď…?!“
„Ne, to samozřejmě nemyslím, zítra, nebo kdy se ti to bude hodit.“
Údiv a pobavení, s jakým na něho hleděla, mu poněkud rozvázal ústa. „Zkrátka, rád bych tě někam pozval, jestli nemáš nic proti tomu,“ dodal už téměř popuzeně.
„Zkus mi zítra zavolat, uvidíme. Nic ale neslibuju.“
Rychle vzala za kliku a Kamil přikývl chladným dveřím, co se za ní zabouchly.
Nedělní ráno bylo zachmuřenější než to včerejší. Kamil se probudil dřív, než by mu to bývalo bylo milé. Dobu se převaloval na lůžku ve snaze ještě na chvilku zabrat. Všechno marné. Jáchym spal jako dudek. Při vzpomínce na předchozí den se mu dělalo nevolno. Vyšplhat se do druhého patra domu nacpaného ženským materiálem, a nakonec sehrát tak idiotské divadlo! To by si nerad zopakoval. Uvažoval, zda má vůbec zavolat Zuzaně. Ne, volat jí určitě nebude. Když tak ji rovnou navštíví, ať se na to bude tvářit, jak chce. Trochu útočnosti nezaškodí. Po tom, co v noci vyslechl od Jáchyma o jejím obchodu s Bartákem, ze sebe přece nebude dělat vola. Svět je jeden velký paradox. Byl přesvědčen, že pro lásku krásné ženy, jako je Zuzana, by dokázal obětovat mnoho. Sklízet ovoce ale bude vždycky jenom takový cynický pacholek jako Pavel.
I když – Jáchym v tom tedy zrovna moc jasno neměl. Bože můj, kdo ví, jak to s tím obchodem vlastně je. Posadil se na posteli. Nejlépe bude jít se na chvíli provětrat. Venku mu snad sychravé povětří něco napoví. Oblékl se a tiše vyšel z pokoje…
… celé dílo lze objednat v knižní publikaci: Radim Lhoták: Park ztracených duší
Hlasité předčítání