sudba samoty
prvotina z jara 2016
prolog
mrtvá duše v tichu samoty
pokoje prázdného přítmí
– zvuky hlasů pomíjivé štěstěny
sudbu pusté duše tísní.
osamění v sebe-zapomnění
ve vědomí neštěstí
jež v štěstí zaniká
v nepochopení života.
proč štěstí netrvá?
snad ve snění mizí?
nesdílnosti utrpení
v bytí mého člověka
v ozvěnách mysli proniká
– a teď ticho
vyniká…
jen matně si vzpomínám
či snad v iluzi blouzním?
v prostoru prázdna mysli své
v samomluvě vězněné
kde času již mrtvého toužím
– své dětství ztracené.
I
tenkrát v letech dětských hříchů
v letech zpěvů světa krásy
štěstí plulo v mládí smíchu
kde vůně rosy čechrá vlasy.
v kol lučin písní květů tanci
ve kvítí her dětských naiv
kde starostí nemůže najít
kde duši těší tváře známých
– nevinnost bez chmurností
v životě bez neštěstí
v okamžiku prožívaném
budoucností nesžíraném.
však spolu s duší vrásněním
se probouzí ze zasnění
a pouto s dětmi zaniká
– a teď ticho
vyniká…
intermezzo
jen matně si vzpomínám
či snad v iluzi blouzním?
v prostoru prázdna mysli své
v samomluvě vězněné
kde času již mrtvého toužím
– své mládí ztracené.
II
tenkrát v letech mládí krásy
v svobodě volné vší zášti
jen z přátel bytí štěstí vzešlo
v nocích hudbou hýřených
v láskách něhy náhodných
v slzách vína topených.
požitků se v rukou sešlo
co v okamžiku bylo jen
– slavnost živé síly mladí
v pýše zřící život bdící
kde svůdností svou svůdnost svádí
kde svobodu svou žene v dáli
v naivitě nevidící
štěstěnu umírající
– smysl který uniká!!! –
a teď ticho
vyniká…
intermezzo
jen matně si vzpomínám
či snad v iluzi blouzním?
v prostoru prázdna mysli své
v samomluvě vězněné
kde času již mrtvého toužím
– své dnešky ztracené.
III
byli jsme dnes spolu v slávě
stojící na prknech světa
v přátelství se objímali
– duše jedna v druhou vtéká
a splývá ve své jednotě
radostná v své nahotě.
pojeni smíchem co kol stolu zní
pojeni dechem co hřeje blízkostí
pojeni zrakem co v očích se spojuje
pojeni láskou co prázdnotou propluje
kde těší přítomnosti tváří více
kde hraje hudba. hoří svíce.
v hovoru u stolu znění
v hovoru co význam mění
až v ozvěně své zaniká
– a teď ticho
vyniká…
intermezzo
jen matně si vzpomínám
či snad v iluzi blouzním?
v prostoru prázdna mysli své
v samomluvě vězněné
kde času již mrtvého toužím
– té chvilky ztracené.
IV
ještě před chvílí tu byla
moje štěstí. moje láska
– usměvavá světa kráska
s vášní ve rtech. s přízní v duši
– druhá půlka mého jsoucna
jež jediná mé hoře tuší.
ta část v níž je světa pravda
– smysl mého života.
v času který utíká
a zároveň však stojí v ledu.
v mysli co mi uniká
a tiší moji bídnou bědu.
však okamžik netrvá
– v přítomnosti zaniká –
s minulostí utíká
– a teď ticho
vyniká…
epilog
jen marně se probouzím
– v realitě neblouzním –
v prostoru prázdna mysli své
v samomluvě vězněné
kde času mrtvého se hrozím
– té sudby nezlomné!
to vědomí to nesnese!
že štěstí jest jen okamžikem
kdy v neštěstí se snese
a sebevíce radosti
jen ve vzpomínkách žije.
v přítomnosti budoucna
však srdcem jen strach
a smutek bije.
– že přežívá jen nostalgie!
refrain
mrtvá duše v tichu samoty
pokoje prázdného přítmí
– zvuky hlasů pomíjivé štěstěny
sudbu pusté duše tísní.
osamění v sebe-zapomnění
ve vědomí neštěstí
jež v štěstí zaniká
v nepochopení života.
proč štěstí netrvá?
snad ve snění mizí?
nesdílnosti utrpení
v bytí mého člověka
v ozvěnách mysli proniká
– a teď ticho…
ticho..
ticho.
© martin novák
www.casodcasu.cz
Hlasité předčítání
