Dušinka
(absurdní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Zašli jsme do restaurace na oběd. Jelikož jsme si skvěle pochutnali, oddávali jsme se pohodě s výbornou kávou. Vtom zvony na věži odbily dvanáct hodin. Když to kamarád zaregistroval, chytl se za prsa a nahlas a bez skrupulí si mocně říhnul. Již nějakou dobu jsem jej učil číst a psát. Etiketu a stolování jsme pochopitelně nevynechali. Zeptal jsem se jej proto, co to znamená? On se na mě bez zájmu podíval a prohlásil, že je přeci poledne. Nehodlal jsem toto téma v restauraci rozebírat, ale večer při dalším doučování jsem mu tuto záležitost připomněl.
„Přece jsem tě učil, že krkat je neslušné. Proč jsi tedy po jídle hýkal jako kobyla?“ otázal jsem se, snaže se, aby má výtka zněla co nejrozhořčeněji. Odpověděl, že bylo poledne a že nechňápe, proč se rozčiluji.
„No a co, že bylo poledne? I kdybys krkl o půlnoci, je to neslušné,“ poučoval jsem ho. Pochopil, že přeťápl a omlouval se: „Promni, zapomněl jsem, že nejsem doma.“ Přehození písmen ve slově promiň jsem prominul. Neboť se učí celkem dobře, nerozmazával jsem to. Zajímalo mě však, proč to bral za normální, když bylo právě poledne. Záhy mi vše vysvětlil.
Hlasité předčítání
