Když strom mluvil
Někde mezi tím, co člověk nazývá skutečností a snem, stojí strom.
Neroste. Nestárne. Nestojí ani v mapách. Ale existuje.
Jeho kmen je vrásčitý jako staré oči, co už všechno viděly.
Jeho větve se nehýbou větrem, ale tichem.
A když fouká, neuslyšíš šelest – jen nádech.
Lidé mu kdysi říkali různě. Boží strom. Strážce. Srdce lesa. Pamětník.
Dnes na něj téměř nikdo nevěří. Ale on věří dál – v nás.
Čeká. Dýchá. Naslouchá.
A čas od času, když přijde někdo, kdo už přestal hledat,
ale ještě nezapomněl naslouchat – strom promluví.
Ne slovy. Ale pravdou.
Hlasité předčítání