Adam kráčel chodbou sektoru B7.
Stěny byly hladké, světla tlumená, podlaha pohlcovala zvuk jeho kroků. Vzduch působil uměle — chladně, bez vůně, bez paměti.
Na konci chodby se tyčily dveře s nápisem: „Psychologické hodnocení – Dr. Vireová“
Zastavil se. Chvíli jen stál, pohled upřený na kovovou tabulku. Pak zvedl ruku a zaklepal. Zvuk uvolněný do prostoru rozbil ticho, které viselo ve vzduchu příliš dlouho. Připomínal vzpomínku, která mu nepatřila. Už zde jednou byl!
Dveře se otevřely téměř okamžitě.
Uvnitř seděla žena v šedém kostýmu, vlasy stažené, výraz neutrální. Místnost bez oken, osvětlená jemným světlem, které postrádalo přirozenost. Všechno působilo přesně navržené, přesně načasovaně.
Uprostřed místnosti stálo křeslo — elegantní, ergonomicky tvarované, potažené šedou látkou připomínající laboratorní textil. Na první pohled nabízelo pohodlí: měkké opěrky, tvarované sedadlo, polohovací mechanismus. Adamovi připomínalo nástroj. Konstrukci, která zná jeho tělo líp než on sám.
Bylo to křeslo z laboratoří -7. Jen vypadalo jinak.
„Posaďte se,“ pronesla doktorka Vireová klidným hlasem, s očima stále upřenýma do tabletu.
Adam usedl. Křeslo bylo pohodlné. Objalo ho jako starý přítel. Ale věděl, že přátelství v laboratoři je jen jiná forma kontroly.
Na stole před ním ležel dotazník. Papír byl tenký, téměř průsvitný. Otázky připomínaly spíše hádanky. Některé se opakovaly, jiné byly formulovány tak, že se zdály být testem logiky, paměti i identity zároveň.
„Jak se dnes cítíte, Adame?“ zeptala se doktorka klidně, téměř mateřsky. Oči však zůstávaly upřené na tablet.
„Jako někdo, kdo má odpovědět na otázky, které nejsou jeho.“
Usmál se. Jen na okamžik. Pak ten úsměv zmizel.
„Otázky nejsou nikdy jen otázky. Jsou to klíče. Někdy i zrcadla.“
Odložila tablet pohybem nepůsobícím lidsky — více připomínalo gesto naprogramované do jejího těla. Poprvé se na něj podívala přímo.
„A někdy jsou to pasti,“ odpověděl Adam. Jeho tón byl lehký, ale v očích se zalesklo něco jiného. Podezření. Vzpomínka.
„Záleží, kdo je pokládá. A proč.“
Překřížila nohy. Její pohyby byly přesné, kontrolované.
„Vy jste ale zatím odpovídal velmi… intuitivně.“
„Intuice je to jediné, co mi zbylo. Paměť je… rozbitá.“
Zaváhal.
„Někdo ji opravuje. Nebo přepisuje.“
„Adame, vyplňte dotazník. Pak si ještě promluvíme. Ale zatím z vás mám dojem, že trpíte paranoidní schizofrenií. Ale nebojte, to umíme velmi dobře léčit,“ řekla s klidem, ale zároveň chladně.
Hlasité předčítání