Dušinka

Humor

⏱️ Doba čtení: cca 260 minut

„Andělíčku můj policajtíčku, opatruj mi mou pneumatičku. Opatruj ji celý den i v noci, od všeho, co nám nemůže pomoci, hlavně od politické moci.“

Seděli jsme všichni v autě a čekali na zázrak. Po chvíli pantáta nastartoval se slovy, že je tu nedaleko restaurace. Dojel k ní.

Seděli jsme ve výčepu a čekali na tchána, který objednával u pultu pití. Nebyl jsem schopen uvažovat. Nejkrásnější den mého života se má proměnit zároveň v nejhorší. Když Rovenský s objednávkou v ruce usedl, pozvedl sklenku nealko, zatímco nám ostatním přinesl tuplovaného panáka vodky.

   „Na Julinku a na Dušinku.“ Pozvedl jsem sklenku a po oťukání ji na ex obrátil do sebe. Při tom pohybu jsem však uviděl ceduli za výčepem, na níž stálo, že nabízí kromě jiného párky s křenem. Zakuckal jsem se a položil skenku.

   „Pane vrchní, to máte čerstvý křen?“

   „Samozřejmě, ještě teď kuchař brečí v kuchyni. Kolik porcí si dáte?“ otázal se vrchní.

„Dáme si čtyřikrát, ale ještě, než nám ty párky připravíte, dejte mi prosím ten křen na talířek. Hostinský sice nechápal proč, ale host je host a za minutu kromě příborů přinesl i talířek s čerstvě nastrouhaným voňavým křenem. Řekl jsem pantátovi jen, že jedem, a nechápajícím matkám muselo stačit pouhé Držte nám palce. Nahoru jsem vyběhl doslova v rekordním čase. Po chvíli mě zadýchaný pantáta sice doběhl, ale to měl již Dušinka v ústech první várku křenu. Podařilo se mi, kamarádovi zavřít ústa naplněná s nastrouhaným křenem a čekal jsem, zda se můj nápad ujme. Když se delší dobu nic nedělo, položil jsem odevzdaně hlavu kamaráda na své rameno a z očí mi stékaly slzy, které nebyly od pálení z nastrouhané pochutiny. Dušinkova hlava klesla na skálu a já odevzdaně brečel. Vnímal jsem pana Rovenského, jak se pomalu otočil a odcházel po cestičce dolů. Věděl jsem, že je konec. Naposledy jsem se pomodlil Dušinkovou modlitbičkou o policajtíčkovi s pneumatičkou, a pak jsem jen seděl a držel studenou ruku mimozemšťanovu.

Netrvalo dlouho a zpod kopce jsem uslyšel pantátu, kterak unaveně volá moje jméno. Zvedl jsem se a podíval se ze skály, proč mě pan Štěpán volá. Stál u auta a ukazoval mi láhev s vodou. Jeho větám jsem nerozumněl, ale doneslo se ke mně slovo zapít. Vyrazil jsem skorotchánovi naproti a letěl jsem tak, že během té doby jsem čtyřikrát upadl. Panu Rovenskému jsem láhev doslova vytrhl z ruky a pro změnu jsem letěl nahoru. Bolelo mě celé tělo, ale naděje umírá poslední, a tak jsem do toho dal všechny síly. Po zalití Dušinkovy ústní dutiny, se stal zázrak. Dušinka vykuckal všechen křen a obletěl dvakrát celou Šemnici. Ležel jsem na zemi a plakal štěstím. Po kamarádově uklidnění jsem se pro změnu zeptal, kdo teď dobije mne.

Když jsem opět vstoupil do restaurace, nahlas, aby to matka s mamkou slyšely, jsem změnil objednávku.

   „Tak pane vrchní, ty párky, ne čtyřikrát, ale pětkrát.“

Takovou radost jsem dlouho nezažil. Dva nově narození v jednom dni. Teď už vím, proč se skořápky drží pohromadě. Jedině spolu mohou znovu vzplát. On totiž Dušinka je někdy úplně blbej.

KONEC

Slovo na úvod (nebo na závěr)

Nemám rád negativní kritiky. Tím nemyslím negativní kritiky, ale negativní kritiky. Prostě ne lidi, kteří kritizují, ale jejich výtvory.

Buď jsou napsány proto, že mají jejich tvůrci pravdu, což je pro autora zdrcující zjištění, nebo jen z důvodu finančního, aby byla za kritizujícím vidět nějaká práce. V obou případech jsou kritiky nepříjemné a lépe řečeno, pro pisatele obtěžující.

Netvrdím, že jsou nepotřebné, ale já je nepotřebuji. Abych předešel negativním kritikám, (Negativní kritiky předejít můžu také, ale pouze když jdou pomalu.) a abych ušetřil kritizujícím práci, definoval jsem každou kapitolu v díle jako špatnou, trapnou, či hloupou. Je totiž docela dřina najít to správné hanobící slovo, když je dílo dobré. Proto si také kritiků vážím. Kritiky si nevážím, i když je někdy jejich váha větší než dílo samé. Jestliže stojí text za starou belu, jde kritizování lehce.

Nehledal jsem ke každé kapitole přesný výraz. Vzal jsem to tak, jak mi to přišlo pod ruku. Ostatně se mi zdá, že kritici mnohdy díla neznají a dělají to stejným způsobem. Kritických slov je mnoho. Já jich našel 192. Přidělil jsem ke každé příhodě podtitul. Co kapitola, to hanobící pojmenování. Takže, když někdo o mém díle napíše, že je špatné, řeknu: „Ano, máte pravdu. Je to kapitola 2, popřípadě trapné, kapitola 10, či hloupé, kapitola 40.“ Je toho jednoduše od A (absurdita) do ZET (znehodnocující).

V případě, že najdete kritická slova, která můj seznam neobsahuje, máte můj souhlas a obdiv. Zkuste, milí kritici, najít pro změnu 192 pochval a pak budu spokojen. Pro jistotu jsem doplnil zbývající, hanobící slova na závěr textu.

Na závěr úvodu, varuji čtenáře. Tato kniha se nedá číst. Pardon, dá se číst, ale ne najednou. Doporučuji ji číst po krátkých dávkách, jinak se mysl unaví a vy budete mít dojem, že jsem úplně blbej.

S úctou autor