Podivil jsem se, že je u nich zaveden trest smrti. Na to však Dušinka reagoval záporně.
„Nejvyšší trest, jenž je u nás zaveden, je trest upracováním. Každý, takto odsouzený, musí pracovat dvě třetiny dne, aby dostal alespoň základní jídelní dávku. Když nepracuje, nedostane jídlo. Každý zločinec si pak rozmyslí, co je mu milejší. Jestli umřít hlady, nebo vysílením.“
Když jsem si vše promyslel, došel jsem k závěru, že je to sice obdivuhodně dobrý nápad, ale zároveň jsem si uvědomil, že převážná část našich podnikatelů má u nás dnes takovýto trest doživotně. Nehledě na to, jak by takové odsouzení přijali workoholici.
Ještě než jsme televizi vypnuli, zaslechli jsme poslední informaci, že utečenci překračují nelegálně hranice státu a v sousední zemi plení obchody. Dušinka se zamyslel a pak se mě zeptal, zda je plení to samé, jako pletí a pletení. Jestliže je to totožná činnost, tak by za to pletení mohli občané sousedního státu nevděčencům děkovat.
Když vám řeknu, že jsem jej poučoval o rozdílu inkriminovaných slov po celý zbytek večera, bude asi jednodušší uzavřít tuto kapitolu slovy, že je úplně blbej.
- Tenis
(dětinské)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Požádal mě, zda bych s ním mohl jít do arény, kde bychom si zahráli tenis. Souhlasil jsem, ale s podmínkou, že se nebude šťourat v nelogickém tenisovém počítání, kterému také nerozumím. Souhlasil.
Do arény nás odvezla Jana s tím, že se pro nás po skončení zápasu zastaví. Dušinka nezklamal a odvětil, že zápasit nebudeme, jelikož se máme rádi a chceme si jen zahrát tenis. Jana jen zakroutila očima a se smíchem odjela.
Při vstupu do šatny jsme se museli zapsat do knihy návštěv. Já se zapsal klasicky, Jan Rovenský a čekal jsem, jak se zapíše Dušinka. Ten ani chvíli nezaváhal a napsal do příslušné kolonky Dušan Inka Rovenský. Jeho zápis mě natolik pobavil, že jsem nemohl dobrých pět minut myslet na nic jiného.
Tohle se Dušinkovi opravdu podařilo. Ještě jsem vysvětlil Dušanu Inkovi, že je tu nováček a ať se podle toho také chová. Žádné výkřiky, žádné urážky, ani narážky. Pokorně souhlasil a jen se zeptal, jestli já, jako staráček, nadávat mohu. Podíval jsem se směrem k nebi a potichu si postěžoval: „Pane Bože, za co?“ Kamarád se taktéž podíval na strop arény a dotazoval se, jestli je Bůh pod střechou, nebo až nad ní. Tuto otázku jsem ponechal bez komentáře.
Po převlečení jsme vyfasovali nářadí a vešli do nám přiděleného kurtu. Mimozemšťan stál uprostřed kurtu a zkoumavě si prohlížel raketu.
„Tak kvůli tomuhle kusu klacku jsem chtěl hrát tenis. Jenže to jsem netušil, že raketa není raketa.“ Vzal jsem do ruky Dušinkovu pálku a nenuceně jsem se mu snažil vysvětlit, že když už jsme tady, měli bychom si zahrát. Pokrčil rameny a řekl, že není kočky, která by nechytila raněnou myš. Nevím, jestli to rčení někde slyšel, nebo jestli to bylo přivezeno z jeho domova, ale pochopil jsem, že se na výhru necítí.
Mé první podání Dušinka nechytil. Zkusil jsem druhé a to už bylo trochu lepší. Tím trochu myslím, že se kamarádovi odrazil míček ne od pleteného středu rakety, ale od dřevěného držadla. Směr míčku byl tudíž změněn a nečekaně přistál v krycí síti nad námi. Chtěl jsem se držet pravidel a vybídl jsem kamaráda, aby podával on. Nepovedlo se. Celou zaplacenou hodinu jsem mimozemšťana učil, jak vyhodit míček, aby se trefil pálkou do podání. Po skončení „turnaje“ jsme nasedli k již čekající Janě do vozu. Pochopitelně se zeptala, kdo vyhrál. Nechtěl jsem kamaráda prásknout, ale udělal to sám.
Hlasité předčítání