- Na rybách
(fádní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. I když jsem měl poslední dobou jiné zájmy, než se neustále věnovat mimozemšťanovi, přesvědčil mě, že mu již delší dobu slibuji výlet na ryby.
Před naším odjezdem mě maminka varovala, abych na Alfíka dával pozor, protože člověk nikdy neví. Upozornil jsem ji, že ona není člověk, ale maminka, ale na to reagovala spíše negativně. Několikrát jsem ji ujistil, že jej pohlídám, neboť vím, co by se mohlo stát, ale on, že v podstatě všechno v okolí už dobře zná.
Jana má být celý víkend v práci a mně se takto bude lépe snášet čas strávený bez ní. Představa, že sedím s mimozemšťanem na rybách, mě nenaplňovala nadšením, ale co bych neudělal pro svého Dušinku.
Vyjeli jsme k řece, kam jsem chodíval s tatínkem. Dušinka byl nezvykle zamlklý a viděl jsem na něm, řekl bych, až neskrývanou nervozitu. Vysvětlil jsem mu celý postup, jak se pracuje s udicemi, jak a na co se ryby loví, ale zapomněl jsem jej upozornit na celkový systém. Když mu totiž zabrala první ryba, pustil udici a s vítězným pokřikem stylu Inčučuna oslavoval svůj úlovek. Čudla pochopitelně unikla. Znovu jsem pokračoval ve vzdělávání a zvláště jej upozornil na některá úskalí týkající se toho, že když ryba zabere, není ještě chycena. Pochopil všechna mnou vysvětlená pravidla a usedl před pruty. Dlouhou dobu se nic nedělo. Žádná rybička neměla zájem o naše návnady a já nechtěl rušit klid a pohodu, která se na mě vždy při rybaření navalí. Když jsem chodil na ryby s tátou, byly tyto tiché chvíle posvátné. Během nich si člověk totiž uvědomí, jak je dobré být na rybách a jak je lepší nebýt tam sám. Při troše nadsázky bych připodobnil tuto tichou a posvátnou chvíli, s prominutím, k pohřbu. Vnímání je na nejvyšším postu a radost z toho, že žijeme, je až neúměrná k tomu, že je to pouhé rybaření.
Když jeho udice zacukala zjevnými pohyby, jež označovaly, že ryba krouží kolem, Dušinka bravurně ve správný okamžik zatáhl a v tu chvíli se ve vzduchu mlátil kapr, který nebyl z nejmenších. Chytl jsem kapříka do dlaní a zkušeným pohybem mu vyhákl háček z tlamičky. Hned poté jsem oslavoval s Dušinkou jeho první vítězství nad řekou. Když jsme se dostatečně doradovali, hodil jsem rybičku zpět do řeky. Bohužel, účinkem nedostatečné informovanosti jsem následně letěl za ním. Dušinka, neznalý našich zvyklostí, se chtěl pomstít, za to, že jsem propustil na svobodu jeho úlovek a normálně a bez skrupulí, do mě strčil. (Kdybych chtěl dnes přemýšlet jako Dušinka, zeptal bych se, co je to skrupule, ale… no nic.)
Dlouho jsem mu vysvětloval, že nelovíme proto, abychom ty bezbranné tvorečky snědli, ale z pocitu vzrušení, sebeuspokojení a vítězství.
Bylo na něm vidět, že se cítí být uražen. Nemluvil se mnou. I když se přiznám, že mi to momentálně ani příliš nevadilo. Měl jsem dost práce se sušením oblečení. Po dlouhých minutách, v nichž nás rušilo jen kvákání žab a šumění rákosí, se Dušinka ozval.
„Proč jsi mi neřekl, že se mnou počítáš jen do března?“
Jistě jste si zvykli na Dušinkovo otázky a stejně jako já nechápete, co se v jeho hlavě děje, ale v téhle pohodě, při uvažování, stylu je mi dobře na světě se mi tato otázka zdála nejen nesmyslná, ale i deprimující a urážlivá.
Hlasité předčítání