Bylo mi jasné, že tentokrát musím zasáhnout. Nabídl jsem přítomným, abychom se posadili a celý konflikt probrali.
Seděli jsme u stolu. I když nebyl kulatý, připadal mi tak. Na stole stál košík s jemně mňoukajícími koťaty a já začal odjinud. Moje první věty patřily kamarádovi.
„Za prvé. Tyran se nejmenoval heraklit, ale Herodes a za druhé, co chceš s těmi koťaty dělat?“
Dušinka se k tomuto problému postavil čelem.
„Zachráním je.“
Líbil se mi Dušinkův přístup, i když jsem na druhé straně musel chtě nechtě uznat, že samovolné množení vesnických koček je asi potřeba nějakým způsobem regulovat.
„Jak je zachráníš? To o ně budeš pečovat, dokud nevyrostou? Víš, co to dá práce, dřiny a odříkání? Je pěkné, že máš o tato stvořeníčka starost, ale uvědom si, že nemůžeme mít všechno.“ Doufal jsem, že jej moje řeč přesvědčí. Dal mi však ránu pod pás.
„Dobrá, vezměte si je, ale až se tobě a Janě narodí narozenec, nebudu se divit, kdybyste s ním zatopili.“
Pantáta zakroutil očima, jakože je mu jasné, o co jde, a šel poprosit paňmámu, jestli by nepřipravila hubku a vlažné mléko, čímž si mě absolutně získal.
Když jsme po víkendu přijeli domů bohatší o zážitky s novou skoro rodinou, o třemi malými samorosty, které jsem svému budoucímu tchánovi nemohl odmítnout, a se dvěma věčně hladovými nebo spícími koťátky, přijala nás mamka slovy: „Krindapána, to je nadělení. Ještě vlkodlaka a máme snad všechno. Honzíku, zavolej tetě Emě, jestli by nám nepůjčila Hafku.“
Teta Ema vlastní asi stoletou fenu velššpringršpaněla, která odchovala několik desítek štěňat a jednou si poradila i s králíčky, jimž po porodu zemřela matka. Když jsem přivedl Hafku, ta si nejdříve řádně očichala Dušinku, poté zvedla nohu a nešťastného mimozemšťana si označkovala. Dušinka se zeptal, nemá li udělat to samé, na důkaz přátelství. Po mé záporné odpovědi se ohnul a dal Hafce očichat miminka. Ta je hned začala olizovat a po nějaké chvíli je s absolutní samozřejmostí přijala za své.
Na konto maminky i Dušinky musím při této příležitosti naházet spousta chvály za toleranci, lásku a starostlivost. Kdyby byl Dušinka starší, asi bych jej bral i za svého otce. Nevím, jestli by mamka souhlasila, ale on by jí snad ukecal. Jen mi vrtá hlavou, jak to vlastně je. Mojí mamce je nějakých padesát, kdežto Dušinkovi dvě stě sedmdesát tři. Kdo je tedy starší? Vyřešil jsem svůj spor větou: Starší je Dušinka, protože je úplně blbej.
- Kostel
(urážející)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan a mám jej rád, i když je tak úplně blbej. Delší dobu mě přemlouvá, k návštěvě kostela. Upozornil jsem jej, že jsme již v kostele byli o našich Vánocích, ale na to se on bránil, že to bylo pod rouškou tmy a svátku nejvyššího a že by celé toto muzeum rád viděl ve dne.
V neděli jsme tedy zašli na mši. Když kázání skončilo, vyšli jsme před kostel a já nabral směr k domovu. Dušinka mě však zastavil.
„Bylo to úchvatné a nanejvýš povzbuzující, ale já bych rád celé muzeum viděl bez obřadů.“
Po prvním nesprávném pojmenování jsem mlčel, ale když se znovu obrátil ke slovu muzeum, opravil jsem ho. Řekl, že se omlouvá, neboť si myslel, že jsou ty památky k hysterické výstavě a ještě jednou mě požádal, zda bychom se mohli vrátit.
Hlasité předčítání