Po večerech jsme si hráli hry s češtinou. Počínaje Scrabblem a konče slovní kopanou. Dnes jsme si dali diktát. Nejdříve jsem nadiktoval tři věty já a Dušinka psal a pak obráceně. Nikdy jsme to ještě nedělali, ale i když se to nepovede, procvičí si mimozemšťan psaní. Po dvou, mnou nadiktovaných větách, mě však Dušinka upozornil, že už mám tři. Podíval jsem se, jak mé diktování zapsal: Stál sem na zemy objema nochhama a v tom mi ukousla nocha potrávje. Dalčí vjeta. Neš sečteme obě my koule a rychle, bude to po malé.
Hádat se s ním, že další věta nepatřila do diktátu, nemělo cenu. Obrátili jsme si role a já napsal, co mi kamarád nadiktoval. Nejzarostlejší ze všech žen, které na večírku přítomné byly, patřila touhy cena, která se rozdávala každoročně, ať už byl výsledek jakýkoliv, jen ne vyloženě špatně posouzeně, v rámci blond upravených a učesaných vlasů.
Přerušil jsem jeho diktování a poprosil jej, aby diktovaná věta měla alespoň trochu smysl. Pravil, „že si myslel, že může diktovat cokoli, protože já mu také diktoval nesmysly. Stát na zemi a při tom sčítat objem nohou, koule a rychle je ta největší ptákovina, kterou kdy musel napsat.“ Viděl jsem, že tato hra nemá budoucnost a radši jsem vyndal Člověče, nezlob se. Je úplně blbej.
- Veřejnoprávní televize
(slátanina)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Denně jsme se hádali, když jsem chtěl sledovat večerní zprávy. Dušinka tvrdil, že tam říkají stejně samé hlouposti a trval na přepnutí na jiný program. Otázal jsem se, jaké hlouposti to jsou. On na to odpověděl, že je to snůška deprimujících zpráv, bez nichž se člověk objede. Opravil jsem mu poslední slovo a řekl jsem, že by každý člověk měl mít přehled o tom, co se ve světě děje, aby mohl příslušně reagovat na toto dění svým chováním. Zeptal se, kdy jsem naposledy reagoval. Když jsem si nemohl na žádnou konkrétní situaci vzpomenout, ukázal na mě prstem a řekl: „Tak vidíš.“ Nepochopil, o čem mluvím a tak jsem mu dal příklad. „Podívej, Dušinko. Jestliže z těch všedních dennodenních zpráv získáš pocit, že na světě není něco v pořádku, můžeš ve volbách reagovat tak, aby se chyby napravily.“ On trval na tom, že se žádné věci sledováním zpráv nenapraví a dožadoval se přepnutí na soukromou stanici. Nedalo mi to a vysvětloval jsem mu, co to je veřejnoprávní televize. Po větě: „Veřejnoprávní televize je placena z našich peněz a musí psát objektivně“ se začal smát. Optal jsem se jej, proč se směje. On mi odpověděl, „že když je placena z peněz poplatníků, není to televize veřejnoprávní, ale poplatnická. Tudíž musí odvést práci za peníze, které od nás dostala. A jestliže se onen den nic důležitého pro poplatníky neudálo, vymyslí si rackoviny, jen aby zaplnila vysílací čas, určený k večernímu zpravodajství. Zatímco když se toho děje víc, než stačí odvysílat, vybere si podle svého, co chce, aby bylo pro veřejnost nejdůležitější a nenechá rozhodovat poplatníky. Takže je celá logičnost veřejnoprávenství v háji.“ Když jsem byl zvědav, co jsou to rackoviny, řekl, že speciální ptákoviny ze zahraničí. Nechtě jsem musel uznat, že má v něčem pravdu a nechal jsem jej přepnout na jeho oblíbený Sex ve městě. Po přepnutí jsem se jej ještě zeptal, jestli Sex ve městě, není také jen snůška deprimujících zpráv. Odpověděl, že to sice je, ale že v podání od žen jej tak trochu baví. Nakonec dodal, že hlavní důvod, proč má ten seriál rád, je, že jedna z hlavních protagonistek je podobná jejich ženám. Je úplně blbej.
Hlasité předčítání