Román

Dušinka
Četba díla zabere cca 261 min.

   „Kdo.“

   „No přece dítě.“

   „Jaký dítě?“

   „Jaký, jaký, no naše, ne?“

   „Naše ne? A čí?“

Přistihl jsem se, že jsem chvíli uvažoval nad tím, že mi má milovaná odpovídá jako Dušinka. No není ona úplně blbá?

Dušinka ve snaze nějak pomoci dal ruku na Janino břicho a zavřel oči. Po několika minutách prohlásila rodička, že už je to lepší. Kamarád, sundaje ruku z Jany, padl do křesla a bylo na něm vidět, že jej ta chvíle soustředění vysílila. Sotva však ruka mimozemšťanova opustila tělo mé milované, ta se zakroutila a bylo na ní vidět, že jsou bolesti zpátky. Nezbylo, než aby Dušinka pokračoval ve svém hojivém soustředění, zatímco já radši i přes Janin nesouhlas volal pohotovost.

Sanitka přijela, jak se říká, coby dup. Pan doktor uznal, že je nejvyšší čas, a poprosil Dušinku, aby manželku pustil, že si jí převezme. Jana představivši si další bolest, přesvědčila lékaře, že i když ten, kdo jí drží za břicho, není její manžel, že se bez jeho ruky neobejde. Lékař pokýval hlavou na důkaz pochopení a v duchu asi přemýšlel, jak funguje náš manželský trojúhelník.

Mimozemšťan na chvíli pustil břicho rodičky, aby se obul, a Janu opět vzaly křeče. Doktor pochopil, že musí holt ten pán s rukou na budoucí matce do sanitky také a dal příkaz k odjezdu. Tu jsem se však ohradil já, řka, že otec jsem já a že chci být u porodu. Musel jsem tedy dopředu k řidičovi. Před porodnicí přijala Jana lékařovo rozhodnutí, že Dušinka dovnitř nesmí. Jeho ruka jen nerada uvolnila Janino břicho.

Čekání v neútulné místnosti, kde kovové židle vydávaly na kameninové podlaze duté zvuky, při nichž nám běhal mráz po zádech, bylo nepříjemné. Naštěstí mě hned po tom, co dorazili i všichni tři Rovenští, zavolala sestra a já byl účasten přeměny nenarozeněte v novorozeně.

Když jsem po několika množinách minut či hodin, které jsem nedokázal odhadnout, vstoupil do čekárny s Julií Rovenskou v náručí, abych jí ukázal zbylé čekající rodině, obdivovali její krásu pouze pozemšťané. Dušinka seděl u stolu a vypadal jako opilec před zavírací hodinou. Byl tou léčivou snahou totálně vyčerpaný. Po vrácení živého balíčku rovnajícího se sto procentům štěstí jsem se vrátil do čekárny. Podepíraje Dušinku jsme nasedli do pantátova vozu a nasměrovali si to k Šemnické skále.

Dušinka byl tak vysílen, že nemohl v cíli ani vystoupit z auta. Musel jsem jej nahoru na horu doslova odnést. Pantáta i obě matky šli s námi. Na vrcholu skály jsem přítele uložil na místo, kde jsem jej viděl při jeho dobíjení a čekal, co se stane. Nic se však nestalo. Nic se nedělo, jen ptáci zpívali v okolních lesích. V zoufalství jsem začal prohledávat okolí s nadějí, že najdu cokoliv, čím přítele dobiju. Po deseti minutách bezvýsledného hledání jsem se vrátil k rodině. Pantáta ještě držel Dušinku za ruku, ale pomalu ji pouštěl.

   „Už nedýchá.“ Vyhrkly mi slzy a v duchu jsem uvažoval, že to bude zase jedna z jeho ptákovin, protože je úplně blbej a že to bude dobrý.

   „Když se dobíjel, byl tu vždy sám. Zkusíme odejít, třeba ten dobíjecí proces nějak rušíme,“ uvažoval jsem nahlas a sestoupili jsme k silnici, kde stálo pantátovo auto. Během celé cesty jsem se modlil.

O autorovi

Josef Stráca Ilko

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Velikost textu
5/5 (1)

Poslední příspěvky autora:


Velikost textu
5/5 (1)
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora


Jak se ti to líbilo?

5/5 (1)
Přidej svou minirecenzi:

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Seděl ve své kanceláři v AstraDyne, oči upřené na monitor. Už dávno nevnímal zobrazovaná data....
Tajná služba se služba se rozběhla do všech směrů. Snažila se sesbírat co nejvíce informací o ...
Vstupní hala AstraDyne působí monumentálně. Skleněné stěny sahají až ke stropu, světlo se lám...
Danuše přijela přijela do Brna brzy ráno, odhodlaná uskutečnit svůj plán proti Natálii. Její tv...
„Už je pozdě,“ řekla Andrea a zkontrolovala hodinky. „Musíme vyrazit.“ Adam přikývl, ale z...
Byl jeden z těch chladných zimních večerů, kdy vzduch voněl po vlhku a sněhu. Venku už byla tma. ...
Alkohol v krvi aneb S kamionem po Evropě   Ferdova smrt Jmenuji se Mikuláš Čert. Nen...
To smutné zářijové ráno bylo pořád docela teplé, už se ale dalo cítit, že začíná podzim. I ...
Ono odpoledne na přelomu února a března se venku sníh na chodnících rozpouštěl ve špinavé slizk...
Dopoledne bylo v Brně stále chladné, ale slunce se už od časného rána pokoušelo prorazit šedivý...
Na druhý den Matouš čekal před malou kavárnou v centru města, kde se měl setkat s Natálií. Bylo ...
Bylo teplé odpoledne. Polovina května. Slunce se pomalu sklánělo k západu, zlatavé paprsky pronikal...
Příjezd do nemocnice byl rychlý. Přivezli ji na operační stůl, kde ji lékaři okamžitě uvedli d...
Anna a Natálie se mezitím usadily na pohovce a začaly mluvit o rodinných zážitcích. Smály se a vy...
Jako každé jiné ráno před tím Adam otevře oči. Posadí se na postel a vezme telefon do rukou. Ko...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Túto knižku by som venovala všetkým ženám a matkám, ktoré snívajú o lepšom živote, o nespln...
(Ukázka zpracování knihy) Předmluva Předmluvu, která následuje, jsem chtěl vlastně napsat u...
Seděl ve své kanceláři v AstraDyne, oči upřené na monitor. Už dávno nevnímal zobrazovaná data....
Anna a Natálie se mezitím usadily na pohovce a začaly mluvit o rodinných zážitcích. Smály se a vy...
Bylo brzké dubnové odpoledne, slunce se nesměle prodíralo skrze zašedlá okna zkušebny konzervatoř...
Tajná služba se služba se rozběhla do všech směrů. Snažila se sesbírat co nejvíce informací o ...
Nedělní ráno v Miladině domě bylo poklidné, jakoby vše kolem vstávalo v tichu a příjemné pohod...
Matouš se znovu sešel úplně se všemi – s Adamem, Jakubem, Eliškou i Nikolou. Svíral v rukou anon...
Sluneční paprsky paprsky pronikaly skrz skleněná okna kavárny na dřevěné stoly a polstrované ži...
tento pokus o knihu vznikl na základě přečtení 3 předchozích dílů Poslední aristokratky. Toto j...
Procházeli jsme se noční ulicí a tys chtěl něco říct…snad jen už z principu jsem tě nenechal...
„Jak šlo testování subjektu 001?“ zeptal se Adam tiše, ale s patrným zájmem v hlase. Andrea s...
Ten sychravý víkend Matouš usedl do svého auta a po delší době vyrazil domů do Lednice. Už dlouh...
To smutné zářijové ráno bylo pořád docela teplé, už se ale dalo cítit, že začíná podzim. I ...
Matouš seděl seděl u svého pracovního stolu v rohu malého pokoje, obklopen knihami a poznámkami. N...
Hlasité předčítání

Souvislé předčítání vícestránkových titulů (experim.):
Připraveno
×

Obsah není k dispozici.

Číst od začátku?

×

Vyberte stránku