To správné rčení jsme však nenašli. Když jsme po několika hodinách usedli k internetu, podíval jsem se v televizním programu na pořad, o němž tvrdil, že to tam s těmi ženami bylo. Došli jsme v promítání až k inkriminovanému místu a doslova jsem se zakuckal smíchy. Doktor v pořadu totiž neřekl, že jdou ženy pro misku s dýní, nýbrž že jsou ženy promiskuitní. Jak říkám, je úplně blbej. A navíc špatně slyší.
- Hřbitov
(pseudorealita)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. V neděli jsme šli na procházku. Došli jsme až ke hřbitovu. Moc se mi dovnitř nechtělo. Nemám rád tuto lokalitu, ale Dušinka trval na návštěvě. Když jsme do areálu vešli, byla na něm vidět jakási sklíčenost. Prohlásil, že je toto místo napěchováno neviditelnými silami a že zde na něj působí soustředění nejvyšší pokory. Nechápal jsem, co tím přesně myslí, ale věřil jsem mu. Vysvětlil jsem mu, proč toto místo lidé před staletími zakládali a jak se při tom vyhýbali sebevrahům, které pohřbívali za hřbitovní zdí. Při slově sebevrah se celý otřásl a doslova prohlásil: „Že u nich by takového člověka nechali sežrat divokými klytoidy, aby po něm nezbylo zhola nic. On totiž každý, kdo je mehlo a nemá žádnou řest, je stvůra. Vlastně si nezaslouží nic jiného, než aby nebyl božtík.“ Opět jsem byl nucen mu udělit lekci z češtiny a vysvětlit, že některé analogické dvojice slov nemají vlivem vývoje řeči své protějšky. Takže řest, mehlo a božtík je v podstatě nesmysl. Proti mé varovné řeči se ohradil, že jsem nejmenoval slovo stvůra. Vysvětlit mimozemšťanovi zvláštní problém češtiny jsem se už vůbec nesnažil. Jen jsem zíral, když se mě na toto téma zeptal, jestli je správné slovo můžeš, nebo nemůžeš. Nechal jsem si zopakovat otázku, a když jsem ani potom nevěděl, co tím myslí, dal mi příklad.
„Říká se správně, Můžeš se ho zeptat?, nebo Nemůžeš se ho zeptat?.“
A byl jsem s vysvětlováním, jak se říká, v pytli. Mou odpověď, že jsou správné obě varianty a navíc, že znamenají totéž, nejenže nepochopil, ale začal si zřejmě o mně myslet, že neumím česky.
Když jsem jej dovedl k hrobu svých prarodičů, poklekl a k mému překvapení polohlasně přeříkal modlitbičku (i když trochu upravenou), kterou jsem se jej nedávno snažil naučit. Jistě znáte modlitbu Andělíčku, můj strážníčku… Jeho verze však zněla trochu jinak. „Andělíčku můj policajtíčku, opatruj mi mou pneumatičku. Opatruj ji celý den i v noci, od všeho, co nám nemůže pomoci, hlavně od politické moci.“ Když mi po jeho výstupu zvlhly oči, nevěděl jsem, jestli dojetím, či smíchem. Výměnu strážníčka za policajtíčka bych udržel, ale po záměně dušičky s pneumatičkou jsem se neovládl a propukl k nevoli přítomných návštěvníků hřbitova v smích.
I přes mé žádosti, abychom toto ponuré místo opustili, trval na návštěvě kaple. Po půlhodinovém přemlouvání místního hrobníka úplatný muž uvolil a k mimozemšťanově radosti nám po obdržení několika bankovek dovolil do těchto míst nahlédnout. Dušinka byl u vytržení. Chodil po dlažbě posvátného místa a s rukama zdviženýma chválil krásu místních památek. Přiznám se, že se mi až do té doby většina obrazů, soch a ostatních detailů výzdoby zdála poněkud kýčovitá. Avšak po naší návštěvě jsem na tyto artefakty začal pohlížet trochu jinak. Staré obrazy se mi proměnily na krásné výjevy z bible, sochy dostaly patinu stáří a ozdoby, i když značně léty poničené, jsem začal ctít, jako by to byly ty nejkrásnější věci na světě. Jsem asi cvok, ale až po návštěvě mimozemšťana jsem si uvědomil nádheru tohoto místa. Jeho přítomnost v této svatyni ve mně probudila hrdost člověka. Jak říkám, nemůže za to, ale je úplně blbej.
Hlasité předčítání