„Můžeš říct manželé, i manželové, vidím manžele i manžely, zdravím vás manželé i manželové, o manželích i manželech a nakonec to nejlepší. Nezáleží, jaké i napíšeš. Může se to psát s manželi i s manžely.“ Uznal jsem, že je v řečeném případě naše řeč benevolentní a celý večer jsem jej seznamoval se slovy teta, strýc nebo synovec a neteř. Nakonec prohlásil, že jestliže dcera vnučky mojí sestry je moje prapraneteř, její muž bude praprastěna. Opravil jsem jeho mýlku v podobě praprazdi na praprazetě, ale poněvadž jsem si nebyl úplně jist tímto tvrzením, odbočil jsem v rozhovoru směrem k předponě pra. Při hledání takovýchto slov, jsem mu zadal hádanku. Jak by řekl, že staré sklo už není celé? Po chvíli přemýšlení odpověděl správně, že prasklo, prasklo. Pak se zamyslel a řekl, že: „Prapražáci měli v prasešitech pralinky a na starosti neměli pranic, kromě pranic. Nakonec se prali pralevačkou i prapravačkou. Kdyby v té době znali pračokoládu, dávali by si na prapralinky pralinky.“ Musel jsem mu vysvětlit rozdíl, mezi předponou a slovním základem. Když už jsem mu dal hádanku, řekl mi, že by měl také jednu. „Jaké slovo může být zároveň podstatné jméno, přídavné jméno i sloveso v jedné větě?“ Dlouho jsem přemýšlel, ale na žádné takové jsem nepřišel. Zatvářil se jako by snědl všechnu moudrost. Když jsem se dal podat, řekl: „Moje stará se pořád stará, aby nebyla stará.“ Je úplně blbej.
- Cestování v čase
(demagogie)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Nedávno vyslovil přání, že když umíme cestovat v čase, rád by se také proletěl. Zeptal jsem se ho, jak na to přišel. Řekl, že všude se prý o tom píše a mluví. Opět jsem se zeptal, kdeže se o tom píše a mluví. Přeříkal názvy několika románů a filmů. Vysvětlil jsem mu, co to je science fiction, ve zkratce scifi. Nedůvěřivě si mě prohlédl a pak se zeptal: „Jak můžete psát o něčem, co se nestalo?“ Bylo mi jej líto. Mimozemšťan a bez fantazie. Připomněl jsem mu ten neúspěšný pokus se lhaním. Řekl, že je rád, že není příslušníkem této rasy. Docela mě tím urazil. Nedal jsem to však najevo. Pak se na mě obrátil a řekl: „A jak mi vysvětlíš, že umíte upravovat dějiny?“ Nechápal jsem, odkud tu informaci má, a proto jsem se jej zeptal. Odpověděl, že při nějakém skončení sportovního přenosu, reportér křičel, ať přepíšeme dějiny. Nezbylo mi, než abych mu vysvětlil význam slova floskule, čili květnatého, ozdobného rčení, přecházejícího do prázdné fráze, jeho četnost a používání. S cestování v čase to však nemá nic společného. Tuto větu pochopil kupodivu rychle. Velice dobře si vedl, když jsem mu zadal úkol, aby z floskulí sestavil článek. Pomalu se začínal nořit do tajů lhaní a vymýšlení. Nakonec, po několika hodinách práce, pln elánu šťastně odevzdal úkol. Jeho floskulový článek byl excelentní. Zněl: „Mapování briefingů je strašně zásadní pro vyváženost diskursu, při kterém pravdoláskaři a ekosluníčkáři vsadí na příjemný horizont transparentnosti. Je to o tom, že zvítězit na body i přes humanitární bombardování napříč spektrem může vydiskutovat a deklarovat pouze noční můra, s enormní devizou. Vy však dobře víte, že čelit dobré kondici musíme s chutí. Tuto nepolitickou politiku já opravdu nemusím a radši vrátím úder.“
Hlasité předčítání