„Ne.“
Musíte uznat, že mé neustále se opakující zdůrazňování, že je úplně blbej, není bezdůvodné.
„Jak jsi tedy došel k závěru, že je můj otec hřib, když nevíš přesně, co jsem řekl?“
„Neřekl jsem, že je tvůj otec hřib. Zeptal jsem se, jestli byl tvůj hřib křemenáč, nebo táta.“
Pochopil jsem větu i přes malý překlep, pardon, přeřek a neupozorňoval jsem na něj, neboť bych tímto jen celou debatu zkomplikoval.
„Dobře, jak jsi tedy došel k závěru, že by mohl můj otec být hřib, nebo křemenáč, když nevíš přesně, co jsem řekl?“
„Vím to jen přibližně.“
„Co?“
„Co co?“
„Co víš jen přibližně?“
„Co jsi řekl.“
„Řekl jsem, co víš jen přibližně.“
„Nemyslím, co jsi řekl nyní, ale co jsi řekl před nyním.“
Nyní nastala přesně ta chvíle, kdy bych mu nejradši jednu vrazil, nejlépe kudlu do břicha, jenže bych se nikdy nedozvěděl, jak došel k závěru, že byli moji předci houbovitého charakteru. Byl by to doživotní trest, a tak jsem pokračoval ve vyšetřování.
„Znova. Řekni mi, prosím tě, co jsem dnes ráno řekl při příležitosti svého vážení. Tedy, jestli si to přesně pamatuješ.“
„Nepamatuji si to přesně, ale přibližně. Vadí to?“
Ujistil jsem jej, že to opravdu nevadí, ale že by mě ta jeho přibližná reprodukce velice zajímala. Znovu se mu ve tváři objevil ten sebejistý úsměv a prozradil mi, že: „Dnes ráno, když ses v koupelně vážil, jsi prohlásil, že si z hub.“ Je úplně blbej.
- Jana
(chybné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A převážně je úplně blbej. Seznámil jsem se s jednou velice zajímavou a krásnou dívkou. Za naším seznámením však stál, kdo jiný, než samozřejmě mimozemšťan.
Do studovny místní knihovny jsem chodíval velice často. Poslední dobou, když Dušinka zjistil, že tam lze nalézt nejen informace, ale i tichý kout k přemýšlení, jsme toto zařízení navštěvovali skoro denně. Je pochopitelné, že jsem si tam všiml jedné štíhlé pihovaté černovlásky, jež mimoděk, velice přispěla k mým častějším návštěvám.
Seděli jsme s kamarádem u stolku a probírali nějakou historii, když jsem periferním viděním zaregistroval, že se dotyčná dostavila a začala vybírat v regálu literaturu. Dušinka vstal a došel k ní. Nechápal jsem, proč to udělal, a cítil jsem se trochu okraden. Vzal mi totiž to, co jsem delší dobu plánoval. Já jsem chtěl už delší dobu vstát, přistoupit k ní a oslovit jí. Plánoval jsem tuto akci, jen co bude příležitost. Styděl jsem se to udělat a teď mi to Dušinka drze vzal. Vlastně kvůli němu jsem tuto akci oddaloval.
Žárlil jsem. Nevím, co si povídali, ale krev se mi vlila do hlavy, když se oba otočili a přišli k našemu stolku.
„Dovolte, abych vás seznámil. Jan Rovenský, Jana Rovenská.“ Řekl Dušinka a nabídl slečně židli. Nevěděl jsem, jestli si ze mě dělá srandu, ale jelikož se slečna se smíchem chytila rukou za ústa, vypadalo to, že jsme se stali obětí krásné náhody. Vstal jsem a měl jsem v úmyslu obejít stůl, abych jí podal ruku. Jenže do škvíry v křesle se mi zachytl zip svetru a já převrhl židli, posléze stůl s knihami, Janu i Dušinku. Váleli jsme se po zemi a za mého neustálého omlouvání, Dušinkova naříkání a Janina smíchu jsem si zapamatoval pouze jednu maličkost. Překrásně voněla.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Námět mimozemšťana, který nechápe pozemské zvyklosti a úskalí českého jazyka, sice není úplně novátorský, ale autor ho dokázal uchopit s obrovskou dávkou hravosti a originality. Epizodické vyprávění postavené na jazykových hříčkách a doslovném chápání idiomů je skvělý a nosný nápad, který čtenáře spolehlivě baví. Zápletka navíc postupně graduje od pouhých lingvistických nedorozumění až k dojemnému rodinnému finále, což dává textu nečekanou hloubku.
Atmosféra – ★★★★★
Text zpočátku dýchá lehkou, absurdní a velmi úsměvnou atmosférou, která čtenáře okamžitě vtáhne do děje a vyvolá upřímný smích. Frustrace vypravěče v kontrastu s bezelstnou nevinností Dušinky funguje po emoční stránce na jedničku. V závěrečných kapitolách se navíc autorovi podařilo plynule přejít k dojemnějším a laskavějším tónům, aniž by text ztratil svůj původní vtipný ráz.
Provedení – ★★★★☆
Stylistika a čtivost jsou na velmi vysoké úrovni, text krásně plyne a dialogy mají výborné komediální načasování. Autor prokazuje obrovský cit pro češtinu a bohatou slovní zásobu, což je u textu založeného na jazykových hříčkách naprosto klíčové. Objevují se sice drobné pravopisné prohřešky, překlepy a občasná interpunkční zaváhání, ale ty v záplavě skvělého humoru a plynulého děje čtenář snadno a rád odpustí. Pozor jen na mírnou repetitivnost některých vtipů, občas by neuškodilo text lehce proškrtat, aby neztratil tempo.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o neobyčejně milé, vtipné a čtenářsky velmi vděčné dílo, které ukazuje autorův velký komediální a vypravěčský talent. Ačkoliv by textu prospěla mírná redakční péče a proškrtání některých opakujících se motivů, jeho srdce a humor jsou na pravém místě. Je to přesně ten typ inteligentního oddechového čtení, které dokáže zvednout náladu, a autor by v psaní měl rozhodně s nadšením pokračovat.