Doma jsme začali s přípravou. Stěhování nábytku a přikrývání neodstěhovatelných věcí se Dušinkovi líbilo. Než jsme však začali míchat barvy, poskládal jsem nám z novin malířské čepice. Dušinka byl z toho úplně vedle. Snažil se poskládat cokoli jiného, ale vždy z toho vyšly jen zmuchlané noviny. Mé skládací umění se sestává z čepice a loďky. Víc bohužel neovládám. Dušinka však chtěl naučit tyto dvě varianty a po hodině se na své dva podivné výrobky díval vítězně. Nechal jsem jej s novinami v kuchyni a pokračoval v dalším kroku a tím bylo mytí zdí. Když jsem koštětem sundal pavučiny a povytahoval hřebíky po obrazech a jiných ozdobách, Dušinka stále nepřicházel. Začal jsem tedy zdi umývat. Kdo tuto práci zná, ví, že to je namáhavá činnost a po dokončení jsem si chtěl na chvíli sednout. Poněvadž však kamarád stále v kuchyni šustil papírem, otevřel jsem zvědavě dveře, abych zjistil, jak je na tom.
Uprostřed místnosti stála dvoumetrová stavba, která tam předtím nebyla. Dušinka dokončoval detaily svého díla z papíru a já se chytl za hlavu. Ani jsem nevěděl, že máme doma tolik starých novin. Zeptal jsem se, cože to je za dílo, a Dušinka odpověděl, že je to jejich chrám lásky. Mám prý s ním do něho skočit a pak se budeme mít do smrti rádi. Přiznám se, že bych do takového chrámu raději skočil s nějakou půvabnou dívkou, ale nechtěl jsem mimozemšťana zarmoutit, vzali jsme se za ruce a udělali jsme hups.
Během několika desetin vteřiny jsem si uvědomil, že v těch místech před mým odchodem stály barvy. Bohužel se moje obava potvrdila a oba jsme padli do papírového chrámu, jenž měl barevné základy.
Jediná výhoda papírového chrámu lásky byla, že papír dobře saje. Já seděl ve fialové a Dušinka v hnědé. Plastové kyblíky se totálně rozpadly a barva se nám nepříjemně vnořovala pod oblečení. Dušinka po pádu klekl na kolena, čímž rozlil i barvu bílou, a prosil za odpuštění. Vstal jsem a obhlédl trosky chrámu lásky. Poté jsem propukl v bláznivý smích. Nic jiného se s tím už nedalo dělat. Kamarád klečel, já smíchy brečel a vtom vešla maminka.
„Propánakrále! Chlapci, to bude zeleninová polévka, nebo si to zkoušíte nanečisto?“ zvolala a zaujala stejnou polohu jako Dušinka. Dva klečící lidé na podlaze plné barev mě dohnaly k tomu, že jsem prchnul na toaletu, abych pustil to, co se při velikém smíchu občas stává. Než jsem zavřel dveře, slyšel jsem maminku, jak mě prosí, abych na nic zbytečně nesahal.
Uklízeli jsme chrám lásky dvě hodiny. Když jsme pak vynášeli poslední zbytky papírů a kyblíků do kontejneru, Dušinka se mi ještě jednou omlouval. Zastavil jsem jeho omluvy a vzal jej za rameno.
„Víš, nikdy jsem si nemyslel, že takový papírový chrám lásky funguje. Teď však vidím, že nejen ty, ale i já se musím něco od tebe naučit.“ Dušinkovi zvlhly oči a objal mě. Při tom mu z rukou vypadly igelitové pytle s chrámem a museli jsme uklízet i chodbu. Jak jsem řekl, je úplně blbej.
- Malování
(nudné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A i když tomu nebudete věřit, je úplně blbej. Po skončení úklidu, jsem Dušinku požádal, aby než dojedu pro novou pronovou barvu, zasádroval dírky po hřebíkách. Nechtěl jsem nechat nic náhodě a první várku sádry jsem mu předvedl. Druhou si už namíchal sám a začal kupodivu celkem zručně sádrovat.
Hlasité předčítání