„Zápasil jsem sám. Jen Jen tam nebyl potřeba.“ Jana se na mě tázavě podívala. Zakroutil jsem hlavou, jako že, no coment. Dušinka to však rozčísnul.
„Myslel jsem, že hrát tenis je něco jiného. Nejsem já úplně blbej?“
- Vánoce
(všední)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je skoro členem naší rodiny, i když je někdy úplně blbej. Opravdové Vánoce jsme strávili u Rovenských. Mamce se sice z domu nechtělo, ale když jí Dušinka řekl, že bez Porodnice budou Vánoce na houbách, opravila jej slovy: „Nesnesla bych, aby má rodina měla svátky kvůli mně na houby. No dobrá, jestli si to přeješ i ty Alfíku, pojedu.“
Na Štědrý den jsme ozdobili asi desetimetrový smrk na zahradě. Pantáta se pochlubil, že jej zasadil, když se Jana narodila, a od té doby strom na Vánoce nekupují. Jestli jejich zvyk setrvá do budoucna, budu muset ve stáří na zdobení stromu volat hasiče. Dušinka, poslouchající náš rozhovor, prohlásil, že vypadají oba skvěle. Skorotchán se na něj podezřívavě podíval, potom se podíval na mě, pak zas na smrk a upozornil Dušinku, že je teprve dopoledne, tak aby už nepil, jestliže vidí dvakrát. Dušinka však objal pana Rovenského a pravil: „Vypadají oba skvěle, jak smrk, tak tvoje dcera. Totiž my džentlmeni, pane Ště jsme ještě nevymřeli.“
Pod nazdobený strom dal pantáta velikou bednu, do níž dávají každoročně dárky.
„Dušinko,“ poučoval mimozemšťana pan Rovenský. „Až se setmí, přinese do této bedny Ježíšek každému nějaký dárek. A jestli budeš chtít vidět zlaté prasátko, nesmíš až do večeře nic jíst.“
Je celkem milé pozorovat, jak pan Štěpán vysvětluje dospělému dvě stě sedmdesáti tříletému mimozemšťanovi naše zvyky, jakoby to bylo malé dítě.
Bylo celkem chladno a tak jsme se šli ohřát do kuchyně, kde kralovaly naše ženy. Jedna čistila kapry, druhá zdobila stůl a Jana míchala včerejší salát. Dala ochutnat Dušinkovi, jestli je správně okořeněný a rozleželý.
„Ochutnej Dušinko, jestli to půjde? Já bych si dala, ale za chvíli by byla ze mě koule kulatá. Nesmím tolik jíst.“
Dušinka chvíli převaloval dobrůtku na jazyku a pak ji vyplivl do koše.
Jana se zhrozila, zda je vůbec jedlý, protože ho ještě vlastně ani sama neochutnala. Nabrala si také na lžíci a vložila ji s obavami do úst. Vtom kamarád prohlásil: „Je skvělej, myslím, že to tak můžeš nechat.“ Jana nevěříc svým uším dokončila ochutnávku a po zjištění, že salát vskutku nemá chybu, se zeptala našeho přítele, proč jej tedy vyplivl. Na to Dušinka s očima dítěte prohlásil, že jej nemohl polknout, jelikož by neviděl zlaté prasátko.
Nato přišel ke mně a zeptal se, co má společného Jany strava s tvarem zeměkoule. Opět jsem jej nepochopil.
„Proč si myslíš, že má Jana něco společného s tvarem země?“
„Říkala to.“
„Co říkala?“
„Že nesmí jíst, nebo bude zeměkoule kulatá.“
Vysvětlil jsem kamarádovi jeho omyl, v sousloví ze mě koule a zeměkoule a on si hlasitě oddychl. Asi měl strach o naši planetu.
Při pouštění lodiček z ořechů po vodě se nám stala podivná věc. Jedna z lodiček zhasla. Poněvadž však okolo ní byly všechny ostatní lodičky, její knot podpořen horkem znovu vzplál. Nevěděli jsme, jak si to vysvětlit, a dokonce jsme ztratili přehled, kterému členu rodiny ona skořápka patřila. Radši jsme to příliš nekomentovali. Jen pantáta prohlásil, že nás asi čeká těžký rok.
Hlasité předčítání