Byla první sobota po začátku školního roku a ještě stále v ní zbývalo něco z letního klidu. Ráno jakoby ještě nenašlo svůj rytmus, vdechovalo městu ticho, které zůstávalo v jemně chladivém vzduchu. Slunce pomalu, ale jistě zvedalo svou hlavu nad obzor a zlaté paprsky se začaly prodírat mezi větvemi stromů, malovaly na ulicích stíny a zlehka osvětlovaly Brno, které s teprve začínalo probouzet. Na obloze bylo několik jemných mráčků, které se rozplývaly v ranním světle a vzduch v sobě nesl lehký, svěží nádech, který stále více připomínal blížící se přechod mezi létem a podzimem.
Cyklistická stezka, po které se měly dívky vydat, byla ještě skoro prázdná. Ulice Brna byly pokryty kapičkami rosy, které se třpytily na okenních parapetech a trávě kolem chodníků. Bylo to ticho, které se nezdálo úplně prázdné, ale spíše nabité očekáváním. Jakoby celé město čekalo, až se rozeběhne v rytmu každodenního života.
Natálie, možná překvapivě, tentokrát dorazila jako první. Její kolo s moderními detaily, byť nebylo značkové a šlo o levnější model, bylo novinkou, ale zapadalo do její energické a temperamentní povahy. Ona se na něm cítila jistě a to bylo pro ni to hlavní. I bez přilby a rukavic, které pro ni byly příliš omezující. Měla na sobě pohodlné jednoduché sportovní oblečení, které jí dokonale sedělo a nebránilo v pohybu. Když se usmála, bylo zřejmé, že je sice trochu nervózní, ale její oči už byly plné očekávání. Rychlými pohyby si upravila kolo, v očekávání toho, co ji čeká. Určtě žádné popojížďky polními a lesními cestami pár kilometrů mezi vesnicemi. Toto byl její první opravdový cyklistický výlet v životě. S kamarádkami, které měla tolik ráda a u kterých cítila, že je přijímána taková, jaká je.
Eliška dorazila v zápětí po ní na o něco málo starším, ale stále docela novém kvalitním značkovém, pečlivě udržovaném kole. Její štíhlá, vysoká atletická postava v modrém cyklistickém dresu byla jako stvořena pro sportovní aktivitu. Dlouhé blond vlasy jí ve větru vlály kolem obličeje a helma jí pevně seděla na hlavě. Kolo měla značkové, lehké a rychlé, stejně jako byl i její pohyb. Oči jí zářily optimismem a připraveností na cestu, jak se na místo setkání dostala v několika rychlých krocích.
„Připravená! Jen doufám, že se neztratíme. A víte, jak to je, když začneš moc spěchat, nemusíš už vidět všechny krásy cesty,“ řekla s úsměvem, a její hlas zněl plný zvědavosti. „Ale, jak říkám, každý kilometr je příležitost něco objevit!“
Nikola dorazila o něco později, ale její síla byla okamžitě znát. I když to byla její první delší trasa, její postava prozrazovala pevnost a vytrvalost. Na sobě měla zelenou cyklistickou bundu, která byla nejen praktická, ale i pohodlná. Její kolo, starší než obě zbývající, ale pořád skvěle udržované, bylo odrazem její pečlivosti. Při pohledu na něj bylo jasné, že se o něj stará s láskou a respektem.
„No, pokud to nebude nějaká strašná dálka…“ zasmála se tiše, zatímco její pohled směřoval na vzdálený obzor, kde už bylo vidět začínající zlaté paprsky, „a to počasí dneska… nádhera. Alespoň víme, že nás nic nezastaví!“
Zkontrolovala si kolo, zhluboka se nadechla a připravila se na start. V jejím úsměvu byla směs nervozity a nadšení, ale především víra, že všechno půjde, jak má. Vzduch byl stále svěží, a to bylo přesně to, co potřebovala, aby se cítila připravená na výlet.
„Tak jsme tu všichni! Jak se cítíte?“ zeptala Natálie se s úsměvem, který zrcadlil její upřímné a neskrývané nadšení.
Atmosféra mezi nimi byla uvolněná, ale zároveň zcela nabitá očekáváním. Jak se postavily všechny tři ke svým kolům, jejich pocity se spojily v jeden silný impuls – vydat se na cestu, která je vedla do srdce Moravského krasu. Byly připravené na dobrodružství, a to všechno se právě začalo.
Eliška s vážným výrazem nastavuje hodinky a kontroluje GPS, pak se otočí zpět na kamarádky: „Tak jo, holky. Na dnešek se těším. Cíl: Macocha. Počítám s nějakými 40 kilometry celkem. Začínáme v Brně, přes Adamov, a pak směr Kras.“ Pousměje se a zamává rukou kousek před sebou, směrem k plánované trase.
Natálie si poklepala na čelo, jako by si chtěla udělat trochu legraci z přesnosti Eliščina předchozího detailního plánování, ale její hlas byl plný zápalu a nadšení: „Tak jo no, už pojďme! Připravte se, holky, čeká nás pořádný výlet. A kdo se nebude držet, dostane za úkol zazpívat u okraje Macochy!“ Zasměje se, její oči se rozzáří při pomyšlení na to, jak by se zastavily a ona by jim k tomu mohla zahrát na svůj akordeon – byla by to její malá forma uměleckého vyjádření i mimo městské ulice.
Nikola se usmála, ale trochu nervózně se podívala na Natálii, jak se už rozjíždí, a nadhodila s úsměvem: „Jsem pro! Ale… kdybych já zaostávala a nedržela tempo, nemyslím, že bych zpívala.” Zasměje se tiše: „Ale dneska to fakt bude v pohodě.“
Eliška se zájmem sledovala, jak dívky najíždí na cestu, její pohled byl soustředěný, zatímco kontrolovala mapu: „Máme to! A jen klid, Naty, nic nebudeme přehánět. Sledujme cestu. Bude to krásné!“
Slunce malovalo město do jemných oranžových odstínů. Dívky vyjížděly na první úsek cesty, Brno se pomalu ztrácelo v dálce a krajina kolem nich se měnila. Brněnské ulice přecházely do širších silnic lemovaných stromy a loukami, a postupně se dostávaly k místům, kde se příroda halila celá v hávu babího léta – lesy, otevřené krajiny, zlaté a červené odstíny slunce, jak se listy stromů jemně pohybovaly ve vánku.
Natálie zavolala na ostatní: „Tak jsme tu! Jak se cítíte?“ Usmívala se, a přitom si upravovala vlasy. Ruce jí nervózně svíraly madla kola z přirozeného vzrušení před dlouhým výletem.
Eliška nadšeně pokračovala vpřed, její oči byly plné očekávání. Těšila se na každý kilometr, který mají před sebou: „Jsem připravená. Jen doufám, že se neztratíme. A to víte, ten kras je tak… rozmanitý, že je snadné udělat krok vedle.“ Zasmála se a její hlas byl povzbudivý. „A nezapomeňte, máme na trase několik zastávkových míst, kde si můžeme dát pauzu a udělat pár fotek. Kdo ví, jestli neobjevíme nějakou novou lokalitu pro naši uměleckou inspiraci!“
Nikola jela s nepatrně nervózním úsměvem, pohledem sklopeným k zemi, ale její rty napovídaly, že se těší zrovna tak. Oproti Elišce zůstávala trochu zticha, ale její oči se vždy vracely k ostatním. Cítila se nepochybně součástí téhle skupiny: „Já doufám, že dneska nebude moc kopců. A že se neztratíme!” Zasmála se. “Ale na druhou stranu – I to by mohla být celkem zábava. Zvlášť když máme ten skvělý plán. Tak co, začneme?“
Eliška nadhodí směrem k ostatním, povzbuzujícím tónem, když si nastaví hodinky a zkontroluje GPS: „Tak jo, začínáme! Cíl: Macocha a všechno kolem. Připravte se, bude to záhul. Dneska to bude fakt nějakých 40 km. Pokud to teda zvládneme…“ Zasměje se a otočí se na kamarádky. „A až se dostaneme do tady toho údolí, snad si dáme pauzu. Je to ideální místo na chvilku odpočinku.“
„Holky, já fakt nemůžu uvěřit, že jedu s váma! Toto je úplně super!“ radovala se nahlas Natálie.
Eliška se na ni s úsměvem ohlédla: „No vidíš! Říkala jsem ti, že to bude stát za to. A to jsme teprve na začátku.“
„A už se těšíš na ten kopec před Macochou? To bude teprve zábava,“ mrkla na ni spiklenecky Nikola.
„Jo, jasně!“ smála se Natálie. „Až mě tam budete tlačit, tak se zasmějete ještě víc. Ale vážně, moc veliký díky, že jste mě vzaly s sebou. Už dlouho jsem se tak skvěle necítila.“
„Naty, prosím tě, vždyť jsme si to ani nedokázaly představit bez tebe,“ ujišťovala ji Eliška.
Nikola se přidala: „Jo, kdyby tady nebylo tvoje věčný povídání, tak by to byla docela nuda.“
„Moje povídání?“ předstírala uraženost Natálie. „Tak počkej, já budu mlčet. Uvidíme, jaká to bude legrace.“
„Nevydržíš mlčet ani pět minut,“ škádlila ji Eliška.
„To beru jako výzvu!“ odpověděla s náznakem dramatu Natálie.
„V pořádku. Ale radši zpívej, než mlč, nebo si pustíme rádio. Jinak bychom z Eliščiny navigace zblbly,“ radila Nikola.
Teď předstírala uraženost zase Eliška: „Navigace? Já to tady znám jako své boty! Jen… někdy zapomínám odbočit.“
Natálie se smála na celé kolo: „Dobře, dobře. Vzdávám to. Fakt jsem ráda, že jsem tady. Takováhle pohoda mi vážně chyběla.“
Nikola: „Ještě že nás máš. A teď šlapej, ať máme delší pauzu na oběd!“
Natálie s úsměvem zakřičela: „Tak jedeme! Nikdo se nedrží zpátky! Cíl máme jasný, jedeme na Macochu!“ Zvedla ruku na znamení a její hlas zněl zase tou spontánní energii, která se odrážela ve všech jejích pohybech. Poté se rozjela první, její kolo se roztočilo a její tmavé vlasy vlály ve vzduchu, jak se rozjížděla.
Nikola se zasmála, jak se nechala vtáhnout do té atmosféry, a také se rozjela, i když s menší rychlostí než Natálie: „Necháme jí přednost!“
Za ní se rozjela i Eliška, obě společně přidávaly a postupně začínaly zrychlovat, ale pořád si držely pohodlný rytmus.
Pokračovaly všechny směrem na Moravský kras. Ulice Brna už dávno nahradily široké cesty s řídkým stromovým porostem. I ten je brzy vystřídán hlubšími lesními porosty. Cesta tu byla rovná, ale brzy se začínala zveda do mírného kopce, který zpomalil jejich tempo. Příroda byla nádherná, vzduch svěží, listím prosvítaly odstíny žluté a zlatavé od stále nesmělejšího zářijového slunce, což vytvářelo dojem, že se ocitly v malebné pohádce.
Eliška si po několika kilometrech sundala své sluneční brýle, zhluboka se nadechla a zastavila na kraji lesa u cesty: „Tak co, holky, jak se vám to líbí? Mě to přijde naprosto skvélé! Vždycky jsem milovala, jak se krajina mění. Podívejte na ty barvy.“ Ukáže rukou na stromy kolem nich.
Nikola, zatím trochu zadýchaná, se s úsměvem podívala na Elišku a pokývne hlavou: „Tady to je fakt kouzelné. Doufám, že se neztratíme, to by byla škoda. Ale zatím to jde skvěle.“ Pokoušela se srovnat dech a zpomalit, její kolo bylo trochu těžší, ale držela se.
Natálie na chvíli ztichla, její oči se upíraly na krajinu před nimi, než se otočila k ostatním, jakoby se rozhodla promluvit o něčem osobním: „Myslím, že jsem tady ještě nikdy nebyla takhle… v klidu. Možná je to ta cesta, možná jen to, že jsme tu spolu.“ Její hlas zněl tiše, ale byl v něm určitý klid
„Takže, holky… jakže to máte s těma klukama?“
Eliška se s úsměvem otočí, zvedne obočí, pak se zasměje, ale přitom odpoví vážněji: „Přemýšlíš o tom, co?” Pousměje se. „No, to je asi normální…“ Ohlédne se zpátky. Cítí se uvolněně. „Ale teď to je fajn, tady venku. Co ty, Naty? Kdy si ty někoho najdeš?“
Nikola se jemně usměje a zahledí se na obzor, jako by se vyhýbala přímé odpovědi: „Třeba na to přijdeš až někde u Macochy. Kdo ví?“ Zasměje se a přidává do tempa.
Cesta to byla dlouhá, ale krásná a všechny se těšily na výhledy a zážitky, které budou sdílet. Užívaly si každý moment. Výlet, přátelství krajina odcházejícího léta je spojovaly a vytvářely vzpomínky, které si budou pamatovat navždy.
Jak se Natálie, která jela tryskem v popředí, dostávala k hrbolatému úseku silnice, její mysl byla zcela zaměřena na rychlost a pohyb kolem. Slunce už bylo výš a už silně pálilo. Stále větší horko způsobovalo, že si musela několikrát rychle přehodit vlasy, které jí padaly do očí. Kolo pod ní hladce svištělo po silnici, ale teď, jak se blížila k nerovnostem na cestě, začala trochu ztrácet svou koncentraci. Byl to okamžik, kdy se jí obraz v hlavě rozmazal, kdy ji začal pohlcovat pocit lehké ztráty kontroly nad bicyklem.
Zrak jí sklouzl na asfalt, když její kolo náhle ztratilo stabilitu a v plné rychlosti znenadání zaskočilo na výmolu. Zlomek sekundy před tím, než si to vůbec uvědomila, kolo pod jejími nohama ztratilo kontakt se silnicí. Cítila, jak její tělo i s kolem vzlétlo nad zem, jak se pod ní ztrácí pevný povrch vozovky. Pokusila se zareagovat, ale vše se stalo až příliš rychle, než aby to mohla jakkoli zvrátit. Měla dojem, že se svět okolo ní zastavil. A pak přišel ten náraz …
Celým tělem jí proběhla exploze bolesti, jak její pravá ruka, přirozeně ta dominantní, udeřila do tvrdého betonového obrubníku. Cítila, jak se jí palec, ve kterém se soustředila veškerá síla nárazu a který se jí dostal mezi hranu obrubníku a řídítko, rozdrtil pod těžkostí dopadu. Bylo to tak náhlé a intenzivní, až se jí zastavil dech. Na okamžik byla naprosto paralyzována. Nemohla se pohnout. Nemohla se dostat zpět na nohy. Byla zmatená. Obraz kolem ní se chvíli točil a ztratila pojem o čase. Jak se pokusila zvednout ruku, bolest ji zasáhla znovu – a tentokrát ještě silněji. Tvář se jí zkřivila bolestí, oči se jí zalily slzami, které rychle vytékaly, jak všechno začalo splývat v nekonečné utrpení.
V té chvíli měla všechno okolo sebe rozmazané – zvuky byly tlumené, ale v hlavě jí burácelo, že ani nevěděla, co se děje. Cítila, jak jí něco stéká po tváři. Byla si jistá, že je to krev. Chtěla se zapřít o ruku a vstát. Ale ruka jí zůstala naprosto nehybná. „Bolí to, bolí to…“ uvědomovala si a všechno se jí to zdálo příliš vzdálené. Byla ztracená v té bolesti, v chaosu, ve chvíli, která pro ni změnila úplně všechno.
Natálie vydala bolestný výkřik, její pravá ruka zůstala v podivné, zkroucené pozici. Po pádu se jí palec zcela vyvrátil do naprosto nepřirozené polohy, úplně přetočil, zkroutil se a ohnul úplně nakřivo a jen bezmocně a nestabilně visel z její ruky. Ta bolest byla ohromující: „Au… Bože, to bolí! … ohhh…”
Eliška okamžitě zastavila kolo. Její tvář byla plná strachu, když se rozběhla k Natálii: „Naty! Co se stalo?!“
Pohled na její ruku ji vyděsil – pravý palec byl ohnutý do naprosto šokujícího úhlu, v abnormální pozici hned na několika místech, z horní poloviny úplně bledý, z dolní poloviny se naléval krví a ruka vůbec nevypadala normálně. Jak se Natáliina ruka třásla bolestí a šokem, Eliška si všimla, že se její palec trochu nestabilně pohupuje, což muselo přidávat další úroveň k její už tak nesnesitelné bolesti. „Nezvedej tu ruku, nehybej s ní! Počkej, pomoc už jede!“
Nikola si klekla vedle Natálie, její oči byly široce roztažené hrůzou, ale zároveň se pokoušela zůstat klidná: „Naty, klid… vydrž, holka, nic se ti nestane…“
Natálii se zrychlil dech. Bolest byla silná a náraz jí způsobil šok. I když věděla, že její ruka je v hrozném stavu, nemohla s tím vůbec nic dělat. Cítila, jak nad vším ztrácí kontrolu. Její mysl se začínala zmítat v panice: „Proč to bolí tak strašně? Mám strach… bude to v pořádku?“
Eliška si klekla na kolena vedle ní, její hlas se třásl, ale i ona se snažila zůstat statečná: „Bude to v pořádku, Natálko, teď musíme vydržet. Pomoc už je na cestě. Jen zůstaň s námi, v klidu, ano? Nehýbej si s tou rukou. Nesahej si na to.“ Její slova byla tichá, ale silná, i když jí srdce bušilo nervozitou.
Nikola pohladila Natálii po vlasech, snažila se jí dodat nějaký pocit jistoty: „Neboj. Tohle zvládneme. Nebude to trvat dlouho. Pomoc přijede brzy. Zůstaň s námi.“
Natálie se snažila zaměřit na jejich hlasy, ale v hlavě měla příliš mnoho myšlenek a emocí. Vše kolem se jí začínalo rozplývat, jak upadala do mdlob. Měla pocit, že se nemůže ani nadechnout. Cítila se slabá a bezvládná, ale její kamarádky byly s ní. A to ji drželo nad vodou. „Nemůžu pohnout rukou… co když je to něco vážné?“ Její hlas se třásl, jak se zmítala bolestí a upadala do šoku.
Eliška ji chytila za levou, nezraněnou ruku, a pevně ji držela. Věděla, že teď musí být silná: „Není pravda. To zvládneš. Budeš zase v pořádku. Jen, prosím, vydrž ještě chvíli.“
Nikole se oči plnily slzami, ale nedovolila si brečet. Zahrnula Natálii svou podporou a klidně s ní mluvila, i když měla v sobě tolik emocí: „Budeš zase v pořádku, Naty. Jen teď zůstaň v klidu, musíš. Nic jiného nemůžeme dělat, než čekat na pomoc. My jsme tu pro tebe.“
Zatímco dívky čekaly na záchrannou službu, každá se snažila zraněné kamarádce pomoci podle svých možností. Eliška stále držela Natálii za zdravou ruku, povzbuzovala ji, aby zůstala klidná, a Nikola ji jemně hladila po vlasech, aby ji uklidnila. Dívky se snažily navzájem si dodávat odvahu, přičemž každá z nich cítila zodpovědnost za tu druhou. Natálie si uvědomovala, jak je důležité zůstat teď silná, ačkoliv ji bolest stále držela v křeči a ona sama se ztrácela.
Záchranka konečně dorazila a pomalu začalo ošetřování. V tu chvíli už byly dívky klidnější, protože věděli, že pomoc už je tu. Natálie ležela na nosítkách úplně bledá, tekly jí slzy a její pohled byl vyčerpaný, i když už o něco klidnější, než když ležela na zemi. V břiše stále cítila tlak strachu a dělalo se jí z bolesti na zvracení. Její ruka byla nyní zajištěná dlahou. Teď už to nebylo zdaleka jen o intenzivní bolesti, ale i o tom, co bude dál. Podívala se na kamarádky a pokusila se aspoň o náznak vděčného úsměvu.
“Bolí vás to? Na stupnici od 1 do 10, 1 je nejmíň a 10 nejvíc…” zjišťuje lékařka ze záchranky.
Natálie pláče: “Šíleně. Nevím. Určitě 10.” Vzpoměla si na okamžik pádu, a pak konečně zavřela oči.
Eliška seděla vedle Natálie v sanitce, její oči byly stále plné strachu, ale teď i vděčnosti. Cítila úlevu, že kamarádka je stabilizovaná, ale stále ji trápilo, jak to všechno vnímala. „Jsem v šoku, jak moc ta bolest musela být strašná. Když jsem viděla, jak tvoje ruka vypadala, cítila jsem, že tu bolest prožívám s tebou. Slyšela jsem tvůj výkřik a ten ve mně zůstal,“ přehrávala si v mysli dialog a pak řekla Natálii: „Já bych to asi nezvládla, Naty. Myslím, že kdybych to byla já, nevěděla bych, co dělat…“
Eliška na chvíli ztiší hlas a pohlédne na svou kamarádku. “Teď už bude líp, ale promiň mi to, mám pocit, že jsem ti nepomohla dost. Věřím, že teď to zvládneš.“
Nikola seděla na kraji nosítek, trochu stranou od Elišky, její prsty svíraly rukojeť batohu. Nervózně jím pohybovala. Pozorovala Natálii, jak se zoufale snaží zůstat silná, ale potácí se na pokraji mdlob.
I Nikolin pocit bezmocnosti byl neuvěřitelný. „Nejdřív jsem nevěděla, co dělat. Jen jsem k tobě běžela, a když jsem viděla, co máš s rukou, skoro jsem začala panikařit. Chtěla jsem říct, že to bude dobrý, ale nevěděla jsem, co ti mám říct, protože ty jsi byla v totálním šoku.“ Nikola si povzdechla, než pokračovala ve svém vnitřním dialogu se zraněnou kamarádkou. „Myslím, že jsi opravdu zažila něco neuvěřitelně silného. Když jsi křičela, připadalo mi, že jsi byla někde úplně jinde… Jako kdybys byla úplně mimo. Cítila jsem, že bych v té situaci asi nevydržela. Každá minuta, co jsi trpěla, byla pro mě jako věčnost.“
Všechny tři dívky se teď soustředily na to drama, co se právě stalo a reflektovaly, jak hluboký a otřesný zážitek to byl pro ně všechny. Natálie cítila vděčnost za to, že její kamarádky byly u ní, i když věděla, že jejich reakce byly plné nervozity a strachu. Byla si vědoma, jak silné musí být, aby zůstaly klidné v krizové situaci.
Eliška a Nikola pocítily nesmírnou úlevu, že pomoc v podobě záchranné služby přijela včas, ale i tak se každá z nich musela vyrovnat s vlastními emocemi. Ačkoliv si uvědomovaly, jak děsivá ta chvíle byla, věděly, že teď, když je Natálie v bezpečí, se budou soustředit na to, aby jí pomohly i v dalším průběhu léčby.
Natálie byla naložena do sanitky s extrémní opatrností, aby se zabránilo jakémukoli pohybu, který by mohl ještě zhoršit stav její ruky. Přímo na místě nehody byla její ruka zajištěna velmi pevně, obvázána, a na místě poranění byla umístěna silná dlahová fixace. Kolem ní se pohybovali zdravotníci, kteří okamžitě zareagovali na její zranění. Převoz byl velmi rychlý, ale samotný čas se pro ni zdál být jako nekonečná doba, kdy se její tělo i mysl pokoušely vyrovnat s tou neuvěřitelnou bolestí.
Natálie bezvládně ležela v sanitce, celá potlučená a bolavá. Její tělo bylo slabé, slzy se jí hrnuly do očí a její ruka stále příšerně bolela. Snažila se udržet dech, když se jen letmo podívala na svou ruku: „To… to je… hrozný… už nikdy nebudu moct hrát …“
Eliška seděla vedle Natálie a držela ji za zdravou, levou ruku, protože ta pravá, hlavně její palec, musela být v naprosté nehybnosti. Byla bledá, přičemž ve tváři měla strach i zodpovědnost, že musí být kamarádce oporou: „Naty, nic není navždy. Budeš se uzdravovat, uvidíš. Teď se jen soustřeď na to, že to zvládneš… a i když to bude dlouhá cesta, já jsem tu s tebou.“ Eliška sama cítila obrovský strach, že Natálie to tak snadno nevybojuje, ale musela zůstat silná.
Nikola seděla vedle nosítek, její oči byly nervózně zúžené, dlaně si svírala tak, až jí zbělaly klouby. Vnímala celý okamžik, jak se její kamarádka dostává do těžkých chvil: „Bude to trvat. Ale ty to zvládneš. Jsme tu pro tebe, Naty. Nic tě nezastaví.“
Zdravotníci odvedli profesionální práci. Jejich chladný, ale efektivní přístup pomohl uklidnit situaci, zatímco sanitka uháněla do nemocnice. Natálie přesto nemohla přestat cítit to pnutí a křeče ve své ruce. Stále cítila ostré záchvaty bolesti, které jí procházely celým tělem. Chvílemi se cítila jako v mlze, mezi vědomím a bezvědomím, zatímco se její myšlenky točily kolem toho, co se jí vlastně stalo.