Po zvednutí a narovnání všech převržených lidí i věcí jsme si konečně podali ruce. Měla teplou něžnou dlaň a oči hluboké, zvídavé a veselé. Její hlas mi každým slovem zabodával šíp do srdce a z každého takto zabodnutého šípu okamžitě vyrašila květinka. Mohl bych ještě dlouho popisovat mé pocity, kdyby Dušinka nepromluvil.
„Omluv Jena, jena některé věci mehlo jako antilop.“ Janě se v tu chvíli zvětšily oči dvojnásobně a bylo na ní vidět, že neví, co si myslet a jak se zachovat. Zvolila tu nejspolehlivější a nejpřijatelnější variantu. Začala se srdečně smát. V tu chvíli jsem se do ní zamiloval. Její smích byl jemný a svůdný, že bych neodolal, ani kdyby byla ošklivá jako Dušinka. No, to jsem přehnal.
Několik hodin jsme si povídali. Náš rozhovor si nepamatuji. Vím jen, že se Janě při řeči vždy dělají na tváři velice milé dolíčky, že si často ruličkuje vlasy konečky prstů a že má na krku řetízek se znakem Vodnáře. Nějakou dobu jsme hledali souvislosti s naším společným příjmením, ale po několika slepých uličkách jsme dospěli k názoru, že se naše rodiny neztotožňují a jde jen o shodu jména.
Po čase jsem se kamaráda zeptal, proč šel tehdy k Janě a co si povídali. Řekl mi, že mě má přečteného a že jí zkrátka oznámil, že bych se s ní chtěl seznámit. I když vlastně nechňápe, proč jsem se do ní zakoukal, neboť je černovlasá a nakrátko. Mám ho rád, i když je tak úplně blbej.
- Koláče
(brak)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej, ale mám ho rád. To, že jsme s Janou měli rande, nebudu rozepisovat. Jen se zmíním o jejím, mně velice příjemném prohlášení, jejž jsem si nemohl nezapamatovat. Řekla totiž: „Chodila jsem do knihovny hlavně kvůli tomu, abych tam viděla tebe. Když však ke mně přistoupil ten podivný Dušinka, hrozně jsem se lekla, že by měl o mě zájem on, a ne ty.“
Po nějaké době, když bylo jasné, že se naše cesty chválabohu brzy nerozejdou, jsme s Dušinkou chtěnechtě Janě přiznali jeho mimozemský původ, čímž jsme jí konečně odhalili tu zvláštní úvodní větu o antilopovi. Dušinka totiž nehodlal uznat, že partner od antilopy je také antilopa. Tvrdil, že je to vůči antilopům nespravedlivé, protože některá zvířata nemají ani mužský a ženský rod, zatímco jiné podřadné věci mají obojí. Na mou otázku, kde se s tím setkal, mi rezolutně oznámil, že larva nemá svého larva, žížala že nemá svého žížala, zatímco pilulka je rodu ženského, a prášek rodu mužského. Při tom jde o to samé. V duchu jsem s ním souhlasil, ale stávkovat před úřadem, pro jazyk český,… no, však víte.
Když jsem po čase oznámil mamince, že jí přivedu ukázat jistou dívku, zeptala se mě, zda také schováme Alfa do garáže. Moje ujištění, že není potřeba, neboť je Jana s Dušinkou obeznámena, přijala s úlevou, ježto má Dušinku sice ráda, ale vidět v televizi a zažít na vlastní kůži, je veliký rozdíl.
Jana si s maminkou padly hned do oka. Obě hodné, obě sympatické a obě Rovenské. Okamžitě se odebraly do kuchyně, aby po chvíli přinesly polévku, hovězí roládu a po jídle i vonící čaj a talíř plný koláčů. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy jsem Dušinkovi odpovídal na otázku: „Kolik lidí musí člověka znát, aby byl slavný?“ Pomalu jsem zabředával do pojmenování: široká veřejnost nebo, vstoupit do podvědomí. Důvod vzít do ruky čaj mě zbavil povinnosti koktat nesmyslná přirovnání a já byl za to oběma Rovenským vděčný. Když jsme posléze nečinně seděli a vychutnávali jsme teplý nápoj, maminka nabídla Dušinkovi koláč.
Hlasité předčítání