Vysvětlil jsem mu všechna vodácká pojmenování, například pádlo, pádlovat a nezapomněl jsem ani na jiná pravidla a pozdrav. Když jsme týden před odjezdem byli opět na návštěvě u jmenovců Rovenských, pozdravil pantátu vodáckým „Ahoj!“ a zdůraznil, že se z něj za týden stane vodník. Pantáta vzal Dušinku na zahradu a tam mu názorně ukázal, jak vypadá samorostový vodník. Dušinka pochopil svůj omyl a prohlásil, že se těší, až z něj bude voďák.
Další víkend v sobotu ráno jsme dorazili na určené místo a Dušinka usedl na přídi naší lodi. V týdnu jsme několikrát zkusili přejet rybník v nedalekém lese a vše se zdálo být v pohodě. Bohužel, stojatá voda rybníka a peřeje Ohřského koryta, (nebo Ohřeského koryta? Lepší bude peřeje říčního koryta řeky Ohře, i když je to vůči Ohři nespravedlivé, protože například Vltavské koryto zní normálně.) Takže – stojatá voda rybníka a peřeje říčního koryta řeky Ohře jsou vody přece jen kapku rozdílné. Netrvalo dlouho a za bujného veselí ostatních plujících kánoí jsme se poprvé udělali. Naštěstí to bylo o kámen na mělké vodě, takže Dušinka, i když už plavat umí, si nedělal s uděláním žádný problém. Jen se mu o kámen udělala při udělání modřina. Když jsme se jako z udělání udělali podruhé, byl jsem trochu nevrlý, ale za tímto uděláním Dušinka nestál. Stála za ním jiná loď, jež nám zkřížila cestu. Vlastně ta loď nestála, ale jela. Při třetím převrhnutí jsem se Dušinky zeptal, jestli nebude lepší už nenastupovat a jestli nepůjdeme Ohři pěšky. Dušinka se tvářil provinile a snažil se na břehu dostat z lodi poslední zbytky vody. Bylo mi jej trochu líto. Poklepal jsem mu na rameno a utišil jej slovy: „Když jsem jel poprvé na vodu já, také jsem se udělal třikrát. Takže jsme si kvit. Teď už to bude dobrý, uvidíš.“ A měl jsem pravdu. Další jízdu jsme si užívali již bez koupání.
Na konečné, po vytažení všech lodí došlo ke křtu. Tři čerství, noví vodáci poklekli na kolena a byly jim zavázány oči, aby dostali do úst Neptunovo tělo. Dušinkovi jsem o vodáckém obřadu zapomněl cokoli říci, a tak byl nešťastný mimozemšťan pokřtěn coby normální smrtelník kyselou okurkou, pomazanou marmeládou, a zapít mohl tuto nechutnost lákem smíchaným s malinovým sirupem. Ještě dnes, když si na tu chuť vzpomenu, se mi kroutí palce u nohou a běhá mráz po zádech. Po oficiálním křtu jim byly rozvázány šátky na očích. Všichni křtěnci museli pak povinně do vody. Kdosi z přítomných zavtipkoval, že musí křtění přeplavat na druhý břeh. Dva z čerstvých vodáků nesmyslný vtip pochopili, neboť jen blázen by v tomto prudkém toku měl odvahu pustit se na druhou stranu. Blázen a Dušinka. Nepochopil, že přeplavání nepatří mezi povinnosti a tak se stalo, že Dušinku vzala voda. Naštěstí jsem měl ještě loď ve vodě, a tak jsem mimozemšťana několikerým prudkým zabráním brzy dohnal. Žel bohu zabránit čtvrtému koupání jsem nemohl, neboť se vyplašený Dušinka snažil dostat do lodě, i přes to, že jsem jej varoval, aby to nedělal, a počkal, až budeme u břehu. Záchranná akce tří dalších lodí proběhla za zpěvu vodáckých písní a vtipů na úkor Dušinky.





