- Knihovna
(kamufláž)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je většinou úplně blbej. Jednou večer se zamyslel a zeptal se mě: „Proč máš tolik knih?“
Bylo mi jasné, že jej neuspokojím odmítavou odpovědí: „Proto,“ a kličkoval jsem, dokud to šlo.
„Mám rád, když mám po ruce veškeré informace.“
Nechápavě zakroutil hlavou a spíš jen pro sebe si zašeptal: „Vždyť jich tu je ale neuvěřitelně moc?“ V duchu jsem se pousmál a pravil jsem: „Ano, je jich tu 1640, ale informací, na které bych chtěl znát odpověď, je stokrát více.“
Tentokrát mě vyslýchal on.
„Proč si pamatuješ, kolik jich je?“
„Dělal jsem seznam.“
„Proč si děláš seznam?“
„Abych si je mohl zařadit podle oboru.“
„Proč sis je kupoval, když jsi věděl, že je nikdy nepřečteš? Nakonec máte k tomuto problému internet.“
„Internet je tu posledních pár let a já si ty knihy pořizoval v době, kdy nebyl. Nehledě na to, že bych si je možná pořídil i dnes. Jsou to knihy, o kterých jsem byl přesvědčen, že jsou potřebné k celkovému pocitu vědění. Když mám potřebu něco najít, vím, že to tu najdu. Kromě knih, jenž mě zajímají a které jsem přečetl, jsou ty ostatní naučné, poučné a všeobecně vzdělávací. Například encyklopedie, nebo specializované o malířství, sochařství, či básně.“
„Takže ty sis je kupoval s vědomím, že je možná nikdy neotevřeš?“
„Ne. Nikdy neříkej nikdy. V této knihovně jsou sice knihy, do kterých jsem se ještě nepodíval, ale neumírám. Doufám, že každá kniha mi jednou poslouží svou přítomností. Nehledě na to, že v této knihovně je nesmírné množství informací, jež mě zajímají. Na internet se nemůžeš stoprocentně spolehnout. Jsou na něm i informace nesprávné a zavádějící.“
Na to konto se zeptal, jestli jsou všechny informace v knihách pravdivé. Věděl jsem, že když mu řeknu, že ano, budu lhát. Mohl by také prohledávat mou knihovnu a přeškrtávat informace, které jsou nesprávné, mylné, či prošlé. Proto jsem odpověděl vyhýbavě.
Místo uspokojení z mých odpovědí, se zeptal, proč říkám nikdy, když říkám, že nemám říkat nikdy. Vysvětlit mu rčení nikdy neříkej nikdy bych asi nedokázal, neboť je to kromě moudra ještě navíc slovní hříčka a tu by zřejmě nikdy nepochopil. Zkusil jsem to však jinak.
„Zeptej se mě, na co chceš, a já se budu snažit ti v knihách najít odpověď.“ Bláhově jsem se domníval, že mu tím imponuji. Zeptal se neuvěřitelně prostince a zároveň neuvěřitelně nelogicky: „Tvůj otec byl hřib, nebo křemenáč?“
Totálně jsem nepochopil, jak k této myšlence dospěl. Jestliže jsem však chtěl alespoň malinko znát jeho myšlenkové pochody, musel jsem znovu začít s výslechem.
„Jak jsi dospěl k názoru, že by mým otcem mohl být hřib?“
„Řekl jsi to.“
„Kdy?“
„Dnes ráno.“
„Při jaké příležitosti?“
„Co?“
„Co, co?“
„No, co co co?“
„Při jaké příležitosti jsem to sakra řekl?“
„Neřekl jsi sakra.“
„Dobře, při jaké příležitosti jsem to řekl?“
„Při příležitosti vážení.“
„Jakého vážení?“
„Tvého.“
„Pamatuješ si přesně, co jsem dnes ráno, při příležitosti svého vážení řekl?“
Hlasité předčítání