Dušinka

Humor

⏱️ Doba čtení: cca 260 minut

49. Koňský text

(labilní)

   Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A někdy je úplně blbej. Dušinka mě požádal, abych mu ukázal své rozpory, v případě, že nějaké mám. Jako skoro vždy jsem nepochopil, o čem je řeč a čekal jsem na další vysvětlení, s nadějí, že při dalším pokračování pochopím jeho záměr. Dále však jeho přání nepokračovalo a mimozemšťan zmlkl s otázkou v očích, čekaje na odpověď. Musel jsem se tedy ptát. Mé zkušenosti jasně ukazovaly, že nestačí položit otázku: “Jaké rozpory?“ a zeptal jsem se rovnou detektivně: „V jakém kontextu jsi zaslechl slovo rozpory?“ a to byla chyba. Bohužel ani strom neplodí někdy ovoce takové, jaké by měl, a Dušinka odpověděl, jak jinak, než: „Nevím, jestli byl koňský.“

Nezbylo mi, než abych opět začal od začátku.

   „Kde jsi to slovo viděl?“

   „V knize.“

   „V jaké knize?“

   „O koních.“

   „Pamatuješ si přesně text?“

   „Ano.“

Věděl jsem, že začínat s větou, že je to dobře, protože to byla jeho poslední slova, než ho zabiju, nemá cenu. Napočítal jsem do desíti a pokračoval ve výslechu.

   „Mohl bys mi jej reprodukovat?“

   „ Ano.“

To už jsem nevydržel a zvýšil jsem hlas.

   „Tak jej sakra reprodukuj, nebo tady budeme věčně.“

Odpověděl, že tu nemůžeme být věčně a já začal mít dojem, že je úplně blbej.

   „Jestliže chceš znát odpověď na tu posranou otázku, tak odpovídej, jinak jsme tu zbytečně!“

Nadechl se, jako by hodně přemýšlel, a pak mi oznámil, že si toho hovna nevšiml, ale že ta věta zněla: „Při jízdě na koni jsem měl rozporuplné pocity.“

Oddechl jsem si, když jsem zjistil, že z něj vylezlo to, co z něj doluji několik minut, ale přiznám se, že jsem během toho dolování zapomněl, na co se to vlastně ptal.

   „No a co?“ snažil jsem se zeptat neutrálně. Odpověděl, že jej zajímá, jestli vlastním nějaké plné rozpory, či zda je těch rozporů v mém těle víc.

V tu chvíli jsem měl rozporuplné pocity, a tudíž jsem byl přesvědčen, že bude hračka mu to vysvětlit.

   „To máš tak: Když ti třeba řeknu, že tě mám k smrti rád, je to rozporuplný pocit.“ Díval se na mě jako veverka na hrachovou kaši a já věděl, že nic nepochopil. Naštěstí jsem si vzpomněl na starý vtip o tchýni, která se zabije v mém novém autě, a anekdotu jsem mu přeříkal.

Smál se, až se za břicho popadal, načež se zeptal, co je to tchýně. Po mém vysvětlení prohlásil, že není pěkné, když si někdo dělá srandu ze smrti bližního, ale že vlastně díky tomu pochopil, co je rozporuplnost. Jen by jej zajímalo, jestli se toto slovo může používat i v jiném prostředí. Znovu jsem se přiznal, že nechápu, o jakém prostředí mluví. Ukázal mi časopis o koních, v němž byl zmíněný článek o rozporuplnosti a poukázal na to, že je to v koňském textu. Opravil jsem jej, že se neříká v koňském textu, ale v kontextu. Na závěr jsem trochu jedovatě naznačil, že i ten vtip o tchýni se netýkal koní. Načež mi rezolutně oznámil, že: „Můj nový vůz má pod kapotou spoustu koní.“ Je úplně blbej.