„A jste Štěpán Rovenský.“
„Ne, Dušan Inka Rovenský. Štěpán je budoucí tchán,“ opravil jsem jej já.
„Aha. Tak budeme radši pokračovat.“ Pokynul Janě, aby odpovídala na jeho otázky.
„Vy jste tedy Jana Rovenská. Jméno otce?“
„Štěpán Rovenský.“ Zpocený muž zvedl obočí a nesmyslně se zeptal: „Jo, takže váš otec se jmenuje stejně jako tchán?“
„Nemám tchána,“ trpělivě odpověděla Jana s mírným pobavením. Kancelářský mužík si utřel pot a pokračoval.
„Jana Rovenská. Jméno matky?“
„Jana Rovenská.“ Muž se na chvíli zarazil, ale zřejmě mu hned došlo, že se to běžně stává, že mají matky a dcery stejná jména a snažil se normálně pokračovat.
„Za svobodna.“
„Šťouralová.“
„A vy?“
„Rovenská.“
„Myslím, jak jste se jmenovala, než jste se vdala?“
„Rovenská.“ Pán, nevěda, jestli si z něj neděláme srandu, se snažil udržet jakýs takýs nadhled.
„A vaše příjmení po svatbě?“
„Rovenská.“ Teď už ouřada vskutku nevěděl, která bije.
„Vy jste si vzala jednoho z bratrů?“
„Ale já jsem ještě svobodná.“
„Ano, ano. Jak se jmenuje váš nastávající?“
„Rovenský.“ Pán zvedl oči od dotazníku, podíval se na mě a na Dušinku a nejistě zakoktal.
„Vy si chcete vzít jednoho z bratrů?“
„Nemám bratra.“ Odpověděla Jana bavíc se úředníkovou nejistotou. Bylo mi tlustého úředníka líto a nenápadně jsem mu prozradil, že se s Janou budeme brát a že naše příjmení je jen shoda jmen. Avšak zamotanost ouřadovy hlavy byla v natolik pokročilém stadiu, že tuto mou větu skoro nevnímal.
„Takže ještě jednou. Vy jste…“ snažil se z posledních sil byrokrat pochopit celou situaci, při tom tužkou ukazoval na nás dotazované.
„Slečna Jana Rovenská, budoucí paní Rovenská. Otec Štěpán Rovenský, matka Jana Rovenská, za svobodna Šťouralová,“ přiznala se má nastávající smilujíce se nad zpoceným mužem. Ten ukázal na mne a já ve snaze nic nezašmodrchat jsem řekl své personálie.
„Jan Rovenský. Budu si brát Janu Rovenskou. Matka Ludmila Rovenská, za svobodna Třešňáková, otec Zdislav Rovenský.“ Na pánovi bylo vidět, že dnes nemá den a ve snaze uzavřít tuto kapitolu ukázal i na mimozemšťana.
„Dušan Inka Rovenský. Nebudu si brát nikoho. Otec Tinka Laii, matka Tarika Laii za svobodna Komen.“
„Proč tu jste, pane Apač?“
„Jdu do kina.“
Úředník ukázal na dveře a mě i Dušinku vyprovodil zbytečnou větou, že tam jsou dveře. Za deset minut vyšla z těchto i Jana držíc potvrzené listy. Když dveře zaklaply, propukli jsme v hřmotný smích. Neměli jsme sílu cokoli komentovat, jen Dušinka podotkl, že je ten dobrý muž asi úplně blbej.
- Zrození a smrt
(otřesné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. Někdy si o něm myslím, že je snad z jiné planety. Jindy však, že je jen úplně blbej. Ve dnech, kdy se blížil termín porodu, jsme všichni pobývali na samotě u Rovenských. Tu se Janě udělalo náhle nevolno. Ležela na pohovce a můj návrh, že zavolám radši sanitku, prozatím odmítala. Uvařil jsem čaj a snažil jsem se svou milou rozptýlit.
„Jak se bude vlastně jmenovat?“ zeptal jsem se na jméno našeho potomka.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Námět mimozemšťana, který nechápe pozemské zvyklosti a úskalí českého jazyka, sice není úplně novátorský, ale autor ho dokázal uchopit s obrovskou dávkou hravosti a originality. Epizodické vyprávění postavené na jazykových hříčkách a doslovném chápání idiomů je skvělý a nosný nápad, který čtenáře spolehlivě baví. Zápletka navíc postupně graduje od pouhých lingvistických nedorozumění až k dojemnému rodinnému finále, což dává textu nečekanou hloubku.
Atmosféra – ★★★★★
Text zpočátku dýchá lehkou, absurdní a velmi úsměvnou atmosférou, která čtenáře okamžitě vtáhne do děje a vyvolá upřímný smích. Frustrace vypravěče v kontrastu s bezelstnou nevinností Dušinky funguje po emoční stránce na jedničku. V závěrečných kapitolách se navíc autorovi podařilo plynule přejít k dojemnějším a laskavějším tónům, aniž by text ztratil svůj původní vtipný ráz.
Provedení – ★★★★☆
Stylistika a čtivost jsou na velmi vysoké úrovni, text krásně plyne a dialogy mají výborné komediální načasování. Autor prokazuje obrovský cit pro češtinu a bohatou slovní zásobu, což je u textu založeného na jazykových hříčkách naprosto klíčové. Objevují se sice drobné pravopisné prohřešky, překlepy a občasná interpunkční zaváhání, ale ty v záplavě skvělého humoru a plynulého děje čtenář snadno a rád odpustí. Pozor jen na mírnou repetitivnost některých vtipů, občas by neuškodilo text lehce proškrtat, aby neztratil tempo.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o neobyčejně milé, vtipné a čtenářsky velmi vděčné dílo, které ukazuje autorův velký komediální a vypravěčský talent. Ačkoliv by textu prospěla mírná redakční péče a proškrtání některých opakujících se motivů, jeho srdce a humor jsou na pravém místě. Je to přesně ten typ inteligentního oddechového čtení, které dokáže zvednout náladu, a autor by v psaní měl rozhodně s nadšením pokračovat.