„Výčitka, vyčítat. Výčitka, vyčítat. Výčitka, vyčítat. Nevím.“ Dušinka se spokojeně protáhnul a pokračoval.
„Jestli máš zájem, mohu pokračovat. Výhybka, vyhýbat. Výšivka, vyšívat. Vývrtka, vyvrtat. Vycpávka, vycpat. Vysprávka, vyspravit. Máte totiž pomotaná slova. Správná slova, by měla znít, vyhýbka, vyšívka, vyvrtka, vycpavka a vyspravka. Úplná hloupost jsou pak slova vyhlížet a vyjímat. No, jak se u nich řekne to druhé?“ Nezdálo se mi na tom nic složitého a tak jsem suverénně odpověděl: „Přece vyhlídka a vyjímka.“ I když jsem si byl svou odpovědí jist, viděl jsem podle reakce, že je to špatně. Jenže jsem netušil, kde. Mimozemšťan se zatvářil, jako by snědl slovník a posměšně mě opravil.
„No vidíš a to jsi zemšťan. U slova vyhlížet, ses trefil, i když nechápu, že je to v tomto slově stejné, ale neříká se vyjímka, nýbrž výjimka. Když jsem hledal nějaké vysvětlení, proč tomu tak je, zjistil jsem, že to nikdo neví. Máte v tom prostě bordel.“
Nechápu všechna češtinářská úskalí, jež naše řeč skýtá, ale kdybych byl mimozemšťan, asi bych češtinu také za světovou řeč nezvolil. Jana zachránila celou situaci zdánlivě normální větou. Řekla totiž: „Omlouvám se, ale musím na toaletu. Chce se mi čůrat jak koroptvi.“ Nato se Dušinka protáhl a naznačil, že tohle je to, proč jej čeština baví.
„Jak čůrá koroptev?“ zeptal se, když Jana odešla.
Nikdy jsem se po podstatě rčení nepídil, a vlastně mě to ani nikdy nezajímalo, ale vím, že až budu mít jednou čas, sednu si a budu zjišťovat, proč se říká to o té koroptvi a spousta dalších variací naší řeči, o nichž dnes ani nepřemýšlím, jak to vlastně je. Jediné, o čem teď přemýšlím, je to, jestli je ten mimozemšťan úplně blbej, nebo jestli jsem úplně blbej já.
- OZR
(revmatické)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. Je to náš nejlepší přítel. Přesto nám někdy připraví chvíle, kdy se potíme, nebo alespoň cítíme, že máme strach z toho, že je úplně blbej. Po návštěvě obchodního domu se mě zeptal, na co potřebují běžní občané tolik přikrývek. Nevěda, co mému příteli zase vlezlo do hlavy, jsem se zeptal, kolik kdo potřebuje přikrývek. Na to mi odpověděl, že: „Každý váš občan jich potřebuje patnáct.“ Nezbylo, než abych začal svou detektivní práci.
„Kde jsi zaslechl tuto verzi?“ Odvětil, že o žádné verzi nemluvil a pokračoval, že byli dva.
„Dobrá. Znova. Kde jsi zaslechl, že měl někdo patnáct přikrývek?“
„Nezaslechl jsem, že měl někdo patnáct přikrývek, ale slyšel jsem, že chtějí dvakrát, po patnácti dekách.“
Nejsem totálně netrpělivý, ale zároveň se nemohu přiřadit k trpělivým. Jenže když mi můj přítel neustále odpovídá na otázky, které mu nepokládám, dochází mi trpělivost. Chtěje se dobrat rozumného cíle jsem se snažil trpělivě tázat na cíl svého úsilí.
„Jak jsi dospěl k přesvědčení, že my pozemšťané, potřebujeme patnáct dek?“ Sesmolil jsem větu co možná nejjednodušeji.
„Je to má reakce na větu dvakrát, po patnácti dekách.“ Začal jsem tušit, kde je zakopán pes a jen jsem prohodil, zda neslyšel to větné spojení v uzenářství. Pravil, že ano a že jsem asi kouzelník. I když si většinou nemyslím, že by byl úplně blbej, jsou občasné výjimky.
Hlasité předčítání