Jana zrovna neměla čas, ale jelikož je to superděvče, navrhla, abych poprosil jejího tátu. Pantáta byl nejen rád, ale ten nápad se mu natolik zalíbil, že si chtěl zahrát s námi. Když jsme nasedali do vozu, pošeptal mi Dušinka, že to nevěděl, a jestli si troufám s takovou nemocí hrát. Nechápal jsem, co má na mysli a rovnou jsem se otázal: „Jakou nemoc mám?“ Mimozemšťan dělal jakoby nic a když si myslel, že pantáta neposlouchá, naklonil se ke mně a pošeptal mi do ucha: „Prostatu.“
„Jak jsi dospěl k tomuto závěru?“ vyzvídal jsem. Bohužel má otázka byla položena nešťastně. Jako bych se za tu dobu, co ho znám, nepoučil.
„Nerozumím ti. Dospělý jsem, ale o jakém uzávěru mluvíš?“ pravil kamarád zcela bez postranních úmyslů.
„Chci říct, jak jsi zjistil, že mám tuto nemoc?“ zeptal jsem se rozumněji.
„Říkala to Jana.“ Pochopil jsem, kde se stala chyba, a se smíchem jsem Dušinkovi vysvětlil, že má milovaná neřekla, že mám prostatu, ale řekla doslova: popros tátu. Dušinka se tomuto svému omylu zasmál, se vzácnou sebekritikou, že je úplně blbej.
- Koťata
(zaostalé)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Po nějaké době mě požádal, jestli by si mohl promluvit s delfíny. Upozornil jsem jej, že jsme vnitrozemní stát a že moře nemáme. Byl na to však připraven a ukázal mi leták, lákající turisty k návštěvě delfinária v Drážďanech. Jemně jsem naznačil, že je tu taky možnost, že bude stejně jako při setkání s kravami zklamán, ale rezolutně nesouhlasil, řka, že: „Delfíni jsou nejinteligentnější tvoři na této planetě, hned za člověkami.“ Neměl jsem důvod mu toto přání rozmlouvat, ale pro jistotu jsem se zeptal, o čem si bude s delfíny povídat. Jen mávl rukou a prohlásil, že je podrobí křížovému výsměchu. Slíbil jsem mu výlet, ale až bude vhodná doba.
V neděli po obědě zaklepala na dveře stavení malá holčička, s tím, že pantátovi posílá její tatínek košík, a on prý už bude vědět. Kdyby košík od dotyčné převzal majitel domu, nikdo by se nic nedozvěděl a nikdo by neměl problémy. Bohužel dívence otevřel Dušinka a do košíku se podíval. Ve starých, špinavých hadrech ležela dvě slepá, sotva narozená koťata. Přiběhl do místnosti, volaje, že jim soused posílá narozeňata. Pan domácí vstal, přebral od Dušinky košík a se slovy, ukaž, půjdu je utopit, se chystal ze stavení odejít.
K tomu musím podotknout, že zde zřejmě probíhala sousedská dohoda, již mohu jen domýšlet. Pravděpodobně soused, maje kočku a nemaje žaludek na topení nechtěných koťat, posílal občas tyto svévolně narozená stvoření otrlejšímu sousedovi. Později jsem se dozvěděl, že si pantáta za každý takový úkon počítá tři panáky režné.
Dušinka vytřeštil oči do velikosti jablek a vzal domácímu košík.
„Jestli to uděláš, budu ti říkat heraklit!“
Pantáta se na mě bezmocně podíval a zeptal se, zda má můj kamarád násilnické sklony. To však neměl říkat. Dušinku bez násilnických sklonů to rozčílilo natolik, že na konto mého potenciálního tchána vysypal několik desítek obvinění, mezi nimiž nechybělo ani to, že je sadařila a smilovník, čímž jistě myslel sadistu a smilníka.
Hlasité předčítání