Obešel jsem několik regálů, aby na mě z venku viděl, a u jednoho jsem popadl první drobnost, kterou jsem nahmátl. Vložil jsem si ji do kapsy a dělal jako by nic. Tou drobností byla sklenice okurek. Byl jsem celý zpocený a při průchodu kasou jsem se choval co možná nejnenápadněji. Pokladní neměla důvod mě podezřívat a já vyšel z obchodu šťastný, i když zpocený, a hlava se mi točila, jako bych vykradl banku.
Teď byl na řadě Dušinka. Vešel pln sebevědomí do prosklených dveří a pak jsem jej ztratil z dohledu. Měl jsem strach, aby neztropil nějakou nepředloženost, a pro jistotu jsem šel za ním. Když jsem jej konečně mezi regály našel, vytahoval ruku ze své kapsy a mířil k pokladně. Dělal jsem jako že nic a postával u regálu, prohlížeje si zboží. Když prošel nepozorován mezi kasami, oddychl jsem si a pomalu mířil k východu. Jenže kamarád se za kasou otočil a začal vysvětlovat pokladní, že ukradl kvůli vcítění malou lahvičku a že by jí chtěl vrátit. Pokladní se na něj nejdříve dívala nedůvěřivě a pak naučeným pohybem zavolala zvonkem vedoucího. Ten se dostavil neprodleně. Dušinka pána v bílém plášti seznámil se svým činem a na důkaz ukázal na mne. Vedoucí si nás vzal oba do své kanceláře a pro jistotu se mě zeptal, zdali mám také něco ze zboží v kapsách. Vytáhl jsem okurky a položil je na stůl. Vedoucí se střídavě díval na mé okurky, na kamarádovo Maggi, pak na mě a na něho. Po chvíli trapného ticha usedl za stůl a jen tiše zašeptal: „Vypadněte, blbouni, než si to rozmyslím.“
Já utíkal coby odhalený zločinec, kdežto Dušinka pln sebevědomí a radosti z nové zkušenosti odcházel s pocitem vítěze. Je úplně blbej.
- Velký třesk
(naivní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Ležel na pohovce a četl časopis. Já seděl zrovna u počítače a snažil jsem se vypotit článek do novin. Když už to vypadalo, že budu mít nějaký nápad, ozval se.
„Který kravál vymyslel, že vesmír vznikl Velkým třeskem?“ Jsem zvyklý vždy chvíli počkat, neboť většina jeho vět se zdá být zprvu velmi nesmyslná.
„Tady píší, že všechno vzniklo v tisícině vteřiny. Kdo vám dal tuto informaci?“ Položil časopis a podíval se na mě. Věděl jsem, že mám se psaní utrum. Teď nedá pokoj.
„To je výsledek dlouhého studia několika desítek vědců, kteří spoustu let pozorovali nebe,“ snažil jsem se o vysvětlení.
„Jak dlouhé bylo to studio?“ Bylo mi jasné, že je opět vedle. Opravil jsem ho.
„Studium. Ne studio. Lidé pozorují vesmír od nepaměti. Intenzivně však s nástupem moderní techniky poslední půlstoletí. Proč si však myslíš, že to byl kravál?“ Podíval se na mě nechápavě a pokračoval v rozhovoru.
„Kravál není jméno. Je to floskule od krávy,“ děl.
Pochopil jsem jeho první větu a opět, snad po milionkráte jsem mu vysvětlil, že samec krávy není kravál, ale býk. Pak jsem byl ještě povinen mu vysvětlit, že floskule oslovení nezní býk, ale vůl. Na závěr mě čekala povinnost dořešit rozdíl mezi býkem a volem.
Hlasité předčítání