„Zvu tě na návštěvu k nám.“
„Výborně, jak tvoji rodiče přijmou Dušinku?“
„To v žádném případě!“
„Proč?“
„Kdyby taťka zjistil, že mám co dočinění s mimozemskou civilizací, asi by dostal infarkt.“
„A mamka?“
„Nevím, asi by byla ráda, že nejsem normální.“
„Takže může?“
„To v žádném případě.“
„Proč? Kvůli taťkovi?“
„Lásko, uvědom si, že nemůžeme předstoupit před mé rodiče a oznámit jim, že chodím s chlapcem, který má mimozemšťana.“
„Nemám mimozemšťana a vlastně, proč ne?“
„Mluvíš jak Dušinka.“
„Jak mluví Dušinka?“
„Nech toho, nebo tě zabiju.“
„Budu se bránit.“
„Samozřejmě, že tě nezabiju, ale Dušinku brát nemůžeme.“
„Proč?“
„Možná někdy příště. Poprvé se to nehodí.“
„A kdy se to hodí, až Dušinka odletí? To ti tví rodiče nikdy nezapomenou. Celý život od nich budeš slyšet, že kvůli tobě se jim nesplnil jejich celoživotní sen a neměli možnost si popovídat s mimozemšťanem.“
„Dušinka není žádný mimozemšťan. Je to magor, jenž neví, která bije.“
„Řekni to Dušinkovi a bude smutnej.“
„Neřeknu. Mám ho také ráda, ale je jinde.“
„Kde?“
„Však ty víš, jak to myslím.“
„Bohužel.“
„Jak bohužel?“
„No nijak, jen jsem řekl bohužel.“
„To snad není možný! No dobrá, tak já na to taťku připravím. Ale jestli se mu něco stane, tak ho máš na svědomí ty.“
„Komu, Dušinkovi?“
„Taťkovi sakra!“
„Miluju tě.“
V kýžený den si Dušinka oblékl smoking, krátké kalhoty a sandály s ponožkami. Vypadal jako tučňák před inaugurací.
Jana nás přivedla před malou sympatickou chaloupku na kraji lesa, v jejíž zahradě stály seřazeny jako před bojem přírodní sochy z kořenů, zbytku stromů a roští, jež znázorňovaly historické figury, strašidla a jiné fiktivní bytosti. Celá zahrádka byla poseta nejrůznějšími samorosty, ve tvaru pohádkových postav.
„No pozdravtěpánbůh,“ řekl jsem mimoděk. „Proti tomuhle, je Dušinka hadr.“
Kamarád, nevěda, že ze dveří vylezl majitel tohoto uměleckého arzenálu pan Rovenský, poklekl k prvnímu ze strašidel a s rukama vztaženýma k jeho tváři zahulákal: „To je jako bych byl u nás. Úplně celej Čindan.“ Pan domácí se pousmál a přivítal nás, srdečně a radostně. Díky Dušinkově reakci jsme měli vyhráno. Paňmáma i paňtáta, pardon, panmáma i pantáta, vlastně paňmáma i pantáta byli s Dušinkou okamžitě přátelé a já se uvítání účastnil jen jako přidružená výroba. Chvílemi jsem si připadal, jako by s Janou chodil Dušinka. No není on úplně blbej?
- Pantáta
(šunt)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. V domečku u lesa jsme s Janou a Dušinkou strávili nádherný týden složený z jídla, pití, procházek, povídání o češtině a vyřezávání nových samorostů připomínajících mimozemšťany. Jen občas jsme se s Janou dostali do stínu, abychom si dali alespoň hubičku.
„Takže ty tvrdíš, že ti je dvě stě sedmdesát tři let. To je tedy jako u nás dvacet sedm a čtvrt. A teď si tipni, kolik je mě.“ Zajímal se během rozhovoru o Dušinkův názor pantáta.
„Když na vás tak koukám, řekl bych, že je vám dobrých padeset.“
„Snad padesát,“ opravila jej Jana.
„Proč padesát, když je dvacet, třicet, čtyřicet. To znamená, že je vám padeset.“ Trval na svém kamarád.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Námět mimozemšťana, který nechápe pozemské zvyklosti a úskalí českého jazyka, sice není úplně novátorský, ale autor ho dokázal uchopit s obrovskou dávkou hravosti a originality. Epizodické vyprávění postavené na jazykových hříčkách a doslovném chápání idiomů je skvělý a nosný nápad, který čtenáře spolehlivě baví. Zápletka navíc postupně graduje od pouhých lingvistických nedorozumění až k dojemnému rodinnému finále, což dává textu nečekanou hloubku.
Atmosféra – ★★★★★
Text zpočátku dýchá lehkou, absurdní a velmi úsměvnou atmosférou, která čtenáře okamžitě vtáhne do děje a vyvolá upřímný smích. Frustrace vypravěče v kontrastu s bezelstnou nevinností Dušinky funguje po emoční stránce na jedničku. V závěrečných kapitolách se navíc autorovi podařilo plynule přejít k dojemnějším a laskavějším tónům, aniž by text ztratil svůj původní vtipný ráz.
Provedení – ★★★★☆
Stylistika a čtivost jsou na velmi vysoké úrovni, text krásně plyne a dialogy mají výborné komediální načasování. Autor prokazuje obrovský cit pro češtinu a bohatou slovní zásobu, což je u textu založeného na jazykových hříčkách naprosto klíčové. Objevují se sice drobné pravopisné prohřešky, překlepy a občasná interpunkční zaváhání, ale ty v záplavě skvělého humoru a plynulého děje čtenář snadno a rád odpustí. Pozor jen na mírnou repetitivnost některých vtipů, občas by neuškodilo text lehce proškrtat, aby neztratil tempo.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o neobyčejně milé, vtipné a čtenářsky velmi vděčné dílo, které ukazuje autorův velký komediální a vypravěčský talent. Ačkoliv by textu prospěla mírná redakční péče a proškrtání některých opakujících se motivů, jeho srdce a humor jsou na pravém místě. Je to přesně ten typ inteligentního oddechového čtení, které dokáže zvednout náladu, a autor by v psaní měl rozhodně s nadšením pokračovat.