Dušinka

Humor

⏱️ Doba čtení: cca 260 minut

Více suchého prádla jsme neměli, a tak nás kolegiální členky jiných lodí obdařily dámským prádlem. Domů jsme přišli jako dvě vdovy. Maminka dostala při pohledu na nás záchvat smíchu a Jana se smála, až jsme se báli, že předčasně porodí. Zatímco já se okamžitě začal svlékat, abych si oblékl pánské prádlo, jež mi přece jen sluší více, Dušinka si stoupl před zrcadlo a prohlásil, že se sám sobě líbí víc v ženských šatech než v mužských. Je totiž úplně blbej.

64. Sněhulák

(magořina)

   Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Když napadl první sníh, Dušinka se proměnil v malé, rozverné děcko. Koulování a stavění sněhuláka nám zabralo veškerý volný čas. Prvního dokončeného sněhuláka Dušinka pokřtil. Řekl, že je to sám veliký Lojan a chtěl svému dobrodinci dát pusu na čelo. Nohy mu však uklouzly a kamarád se stal likvidátorem svého díla. Neúmyslně vnořil svou hlavu do útrob sněhuláka tak hluboko, že jsem jej z něj musel vysekat. Když se mi to podařilo, vzal Dušinka kousek sněhuláka do ruky a prohlásil: „Postavím nového. Tenhle je mrtvý, asi dostal infarkt.“ A zahájil další kutálení koulí. S druhým sněhulákem si dal větší práci a doslova vyřezal umělecké dílo. Když svou sněhovou sochu dokončil, postavil se před ni a se zalíbením na toto dílo hleděl. Pak jen vyslovil větu, se kterou si potvrdil své pochybnosti.

   „Je jako živý. Už vím, proč je sněhulák životného rodu. Škoda, že nemůže mít děti. Vzal bych si jeho vajíčka k nám, aby si naše děti také užily.“ Nechápu, jak dospěl k tomu, že by mohl mít sněhulák vajíčka, ale vyvracet jsem mu to nehodlal. Já osobně si myslím, že je sněhulák savec, a tudíž je živorodý.

Večer, když jsme už šli skoro spát, jsem řekl kamarádovi, aby se přestal pořád dívat z okna, a litovat sněhuláka, že tu nemůže sedět s námi.

   „Kdybys toho nešťastníka vzal dovnitř, jen bys mu ublížil. Je tu teplo a po několika minutách, by se roztál. Když to přirovnám k tvé řeči, řekl bych, že by tu umřel horkem.“ Mimozemšťan jen pokrčil smutně rameny.

   „Nech toho a pojď na kutě.“ Snažil jsem se, abych jej vytrhl z depresivní nálady.

   „Kde jsou?“ řekl místo uposlechnutí.

„Kdo kde je?“ nechápal jsem jeho otázku.

   „Kutě,“ řekl s neskrývanou prostotou. Věděl jsem, že o kutích nic nevím a celou věc jsem zahrál do autu informací, že začalo sněžit.

Po zalehnutí k mé milované mi tato oznámila, že je jí postel malá a že ji všechno tlačí a jestli se nebudu zlobit, ať si dnes lehnu do pokoje k Dušinkovi. Vzal jsem si polštář a deku a přesunul se do kamarádova pokoje. Musel jsem rozsvítit, protože na druhé posteli se sušily naše sněhové oděvy. Jaké bylo však mé překvapení, když jsem zjistil, že Dušinka v místnosti není a má postel je také bez sušícího se oblečení. Zaklepal jsem na koupelnu, ale i tam bylo prázdno. V toaletě jakbysmet. V zoufalství jsem se podíval z okna a uviděl jsem kamaráda, kterak dává sněhulákovi mou čepici a bundu. Při tom pohledu mi zvlhly oči. Svatá dobroto.