„Vezmi si, Alfíku.“ Maminka si nezvykla na jméno Dušinka a stále oslovovala mimozemšťana jménem, které měl jeho konkurent v televizním seriálu.
„Ne, děkuji. Jsem již naplněn hovadinami. Promněte, hovězinami.“
Maminka, drže v rukou talíř s koláči, se nechtěla vzdát a upozornila Dušinku: „Ale ty jsem nepekla já, ty přinesla tady Janička.“ Dušinka zpozorněl a přijal nabídku se slovy: „Tak, když jste to nepekla vy, tak si vezmu.“ Jistě to své prohlášení nemyslel zle, ale maminčiny oči jakoby pohasly. Do ticha, které přerušovalo jen Dušinkovo žvýkání, se vložila ve snaze zachránit situaci Jana.
„U nás už to nikdo nejí. A máme to dát slepicím…“ nedohovořila, neboť jí došlo, co to vlastně řekla. Po vteřině trapného ticha jsme se všichni začali smát a jediný Dušinka netušil proč. Je totiž úplně blbej.
- Na houbách
(dementní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A mám důvodné podezření, že je úplně blbej. Náš vztah s Janou došel až do bodu, kdy touží milenci být spolu o samotě. Rozhodli jsme se, že si uděláme výlet do přírody. Jako záminku jsme si vymysleli sběr hub. Mamince jsem vysvětlil, že bych Dušinku nerad v lese hledal a zda by jej mohla pohlídat. Dušinka byl však všudypřítomný a já byl nucen mu říci polopatě, že musí dnes zůstat s maminkou doma. Bylo mi jej líto a jeho oči hovořily jasně. Vypadal jako malé štěně, které odstavíte od matky a na noc ho poprvé zavřete samotného do kotce. Dušinka sice nevyl, ale maminka později vyprávěla, že by se jeho chování v inkriminované době dalo s úspěchem přirovnat k čekání novopečeného tatínka v porodnici, či rovnou k vraždění jehňátek. Sbírání hub se nám velice zalíbilo, a i když jsme nepřinesli takřka nic, spokojenost na našich tvářích byla viditelná. Druhý den nás maminka předběhla a prohlásila, že tentokrát půjdeme na houby všichni a aby trochu ošálila Dušinku, rozdělila nás rovnou do dvojic, stejným losovacím systémem, jako v Saturninovi Barbora. Jediný, kdo tuto losovací hru neprohlédl, byl pochopitelně Dušinka, a já i Jana jsme za to byli mamince nesmírně vděčni.
Maminku s Dušinkou bylo v lese slyšet dlouho. Tedy hlavně spokojené výkřiky mimozemšťana, jenž neskrýval své houbařské nadšení. Z dálky se ozývalo „Mám!“ „Je jich tady, jak nad pasekou hejno vran!“ a „Jé ten je zdráv jako řípa!“ Když se však po čase začaly výkřiky přibližovat, zanechali jsme poznávání sebe sama a věnovali se opět sbírání.
Večer, při pojídání skvělé smaženice, se mě Dušinka zeptal, co znamená přirovnání, To jsi byl ještě uvařen na houbách. Ani jeden z nás tří, tím myslím mně, Janu a mamku, nebyl schopen, díky smíchu cokoliv vysvětlovat, a tak se Dušinka odpověď, žel bohu, momentálně nedozvěděl.
Tehdy jsme ještě netušili, že v ten den byl počat nový život tvorečka, kterému jsem později vyprávěl, jak byl uvařen na houbách s mimozemšťanem.
Po jídle se mamka zvedla s prohlášením, že půjde do kuchyně, neboť po Alfíkově čištění hub je tam potřeba znovu vymalovat. Dušinka jí zastavil a řekl, že se půjde nejdřív podívat on, jestli se to neudělalo samo. Podívali jsme se s mamkou a Janou na sebe a v našich očích zněla stejná věta. Je snad úplně blbej?
Hlasité předčítání