Za tu dobu, co je na zemi, udělal ne pokrok, ale poskok (zní to ale divně). Když jsme chtěli téma češtiny opustit, ještě mi řekl, že sice česky umím, ale všechna slova stejně neznám. Optal jsem se, kteréže to slovo neznám a on řekl, že paparák. Přemýšlel jsem, co si to vymyslel. Jestli je zkomolenina od slova pařák, barák, nebo něco jiného. Nečekal na mé vyjádření a prohlásil, že je to jednotné číslo, od slova paparazzi. Je úplně blbej.
- Rýmy
(staromódní)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Jednou se mi náhodou podařilo udělat nějaký rým. Myslím, že to bylo ve větě: „Na to nemusíme jít do kina, je to totiž kravina.“ A on se přitom zatvářil, jako bych řekl něco nevhodného. Optal jsem se, proč se tak kysele tváří a on mi vysvětlil, že když u nich řekneš omylem rým, je to pořádné faux pas. Každý se tomu vyhýbá, a když se něco takového stane, je řečník dočasně umlčen.
Řekl jsem mimozemšťanovi, že u nás je to celé odvětví, zvané básnické umění čili poesie. Podivil se, ale protože chtěl poznat všechny naše stránky, toužil si něco přečíst. Pro začátek jsem mu ukázal své verše z mládí.
Chtěl bych tě líbat každou vteřinou
A prohlížet tvůj obrys proti obloze
Užívat si lásku sladkou, nevinnou
A doufat, že tě nezničí koroze
Po přečtení těchto veršů dostal záchvat smíchu a to mě silně popudilo. Co se však odehrálo po dalších verších, si nedovedete představit.
V malém ranci sedí kanci
Vrabčáci jim závidí
Stará svině se drbe v klíně
A vůbec se nestydí
Starší vrabec řekne líně
Ať se mladej naučí
Mladší klopí oči dolů
Stydí se a nečučí
Když po několika minutách popadl dech, prohlásil, že takovou hloupost ještě neslyšel. Vyndal jsem z knihovny několik básnických sbírek a začal mu předčítat české klasiky. Zpočátku zadržoval smích vnitřním škytáním, se zavřenou pusou, a pak vybuchl víc než papiňák. Podal jsem mu knihy a zavřel jsem jej s nimi do ložnice. Několik hodin se pak z této místnosti ozývalo kvílení, bouchání a hlasité výkřiky smíšené s dlouhotrvajícím smíchem. Když se zvuky přestaly ozývat, nakoukl jsem do ložnice. Seděl na posteli a zkříženýma nohama si přidržoval malou knížečku. Rukama měl zakrytou tvář a plakal. Když mě zaregistroval, zavřel knihu a se slzami v očích se mě zeptal, proč jsou ty verše tak kruté. Podíval jsem se na hřbet knihy a na něm stálo: Karel Jaromír Erben, Kytice. Vysvětlil jsem mu, že některé básně jsou kruté, jiné krásné. Mohou však být i veselé, přitroublé, vážné, či vyloženě hloupé. Abych jej trochu uklidnil, naučil jsem jej hru na básníky: „Já jsem básník, ty jsi básník, řekni mi verš na slovo,“ a pak jsem řekl první slovo, jež mě napadlo. Tím bylo slovo křeslo. Aby hru lépe pochopil, sám jsem rým vymyslel.
Z nebe se sneslo,
peříčko na křeslo.
Před chvílí jsem uklízel,
a teď musím znovu, bohužel.
A pak jsem jej vyzval, aby hru začal. Chvíli zaváhal a pak řekl: „Já jsem básník, ty jsi básník, řekni mi rým na slovo křeslo.“ Upozornil jsem jej, že to slovo tu už bylo a aby si vymyslel jiné. Nadechl se a řekl: „Já jsem básník, ty jsi básník, řekni mi rým na slovo peříčko.“ Došlo mi, že to s jeho malou fantazií nebude jednoduché, ale nedal jsem to na sobě znát. Po chvíli přemýšlení jsem odpověděl.
Hlasité předčítání