To mě opravdu dožralo a vyzval jsem jej, aby jen tak neplácal a uvedl příklad. Usmál se tím poťouchlým úsměvem, který vždy zvěstuje něco vítězného a řekl: „Mnoho hymen. A o čem je řeč?“ Tentokrát jsem se zasmál já a odpověděl jsem mu, že je samozřejmě řeč o tom, že v Evropském společenství má každý stát svou vlastní hymnu. Mávl rukou a prohlásil, že jsem asi bezpochyby Slovák, neboť jsem nepoznal, že mluvil o více ženách, jež ještě neměly pohlavní styk. Tentokrát mě dostal, ale namítl jsem, že to byla náhoda a podivné souznění, načež mi dal další příklad: „Musím jít na kůru.“ V jeho řeči jsem samozřejmě neviděl kroužek nad u, a odpověděl jsem, že to říká člověk jdoucí do lázní. Jasně že byla odpověď špatná. Byla to věta, již řekl muž, jdoucí do lesa, sbírat kůru na topení. Trval jsem na tom, že si záměrně vybírá sousloví, která nejdou identifikovat. Předvedl mi k mé nechuti větší kalibr.
„V kleci byl pár Andulek. A teď mluv.“ Pokrčil jsem rameny, jako že o čem je řeč, protože když je to pár, byl tam Andulák a Andulka. Zasmál se nahlas s vítězným pokřikem a pokračoval: „A co když byly v kleci dvě dvojice Andulek?“ Nedal jsem se zviklat a odpověděl jsem, že tam byly dva Anduláci a dvě Andulky, ale mohly by to být i čtyři, stejného pohlaví. Načež mi nabídl variantu: „V kleci bylo pár Andulek.“ Tady jsem opět nepochybil a odpověděl jsem, že když bylo, tak je jich víc. Možná, tři až pět. Ovšem při jeho čím dál víc kyselejším úsměvu jsem podotkl, že by možná mohly být i dvě. Po chvíli trapného ticha mi dal ruku na rameno a zeptal se mě: „A teď mi prozraď, jakého rodu tam ty Andulky byly? Mužského, či ženského?“ Tak mě zblbnul, že jsem v tu chvíli nevěděl, která bije. Začal jsem koktat a nedokázal jsem se po těch několika hodinách soustředění soustředit. Úplně nakonec mi laxně prozradil, že celou dobu mluvil o ženách v tygří kleci. A aby mě úplně dorazil, se mě zeptal, jaká je číselná hranice mezi slovy, několik a mnoho. Je úplně blbej.
- Štrúdl a tour
(nezajímavé)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Dlouhou dobu jsem odmítal s ním probírat češtinu. Vzhledem k tomu, že to není zrovna můj koníček a on si v té řeči libuje, se není čemu divit. Přesto však občas na toto téma zabrousí. Nedávno se mě zeptal, proč při přejímání cizích slov nedokážeme říct: „Ano. Toto slovo jsme převzali z cizí řeči a budeme jej používat tak a tak.“
Požádal jsem jej, zda by mohl být konkrétní. Zamyslel se a napsal štrúdl a štrůdl. Nápis ke mně otočil, abych jej viděl, a vysvětloval: „Když se seznámíte se slovem z němčiny označující jablka v těstě, začnete jej používat. Jestliže se slovo vžije, měli byste jej psát štrůdl, a ne štrúdl, jelikož se u vás dlouhé u uprostřed píše s kroužkem a navíc se to v originále stejně píše der Strudel, takže to ani cizí slovo není. Tudíž štrúdl s čárkou je úplná pitomost.“ Tentokrát jsem musel uznat, že má pravdu. Ale stávkovat před Úřadem pro jazyk český, proto nebudu. Nechtěl se ovšem tohoto tématu vzdát a pokračoval s dalším příkladem: „Z angličtiny znáte slovo tour. Seznámili jste se s ním a začali jej používat pro výraz výlet. Jenže i když jste jej přijali za české slovo ve formě túr, tvrdošíjně odmítáte psát ho s kroužkem nad u, i když je vlastně kroužek právě to o, o které při přejímání přišlo. Mělo by se to psát tůra a ne túra, ježto to není slovo cizí. Slovo cizí je tour.“ Začal jsem mít k jeho znalostem o češtině úplně jiný vztah než dříve. Dokonce jsem vážně přemýšlel, jak by vypadala stávka za lepší češtinu.
Hlasité předčítání