Kdo z vás někdy viděl kočku, které, jak se říká, hráblo, a lítá po místnosti, ať už kvůli tomu, že ji někdo vylekal, či jen tak z nudy, může si představit, jakým způsobem Dušinka na křen reagoval. Po několikerém oběhnutí zahrady připomínajícím překážkový běh a skákaje při tom přes vše, co se mu pod nohy připletlo, se zastavil u vodovodu a zalil zbytky křenu v ústech hrnkem vody, čímž znásobil pálení v ústní dutině a svůj překážkový maraton si ještě prodloužil o nějaké to kolečko, vyluzovaje při tom zvuky připomínající podrážděného krocana. Teta jej chvíli pozorovala a pak jen prohlásila: „Zbešňel še. Ani by mi še ňečudovala, kebi gavkal jak zadavena huska.“ (Zešílel. Ani bych se nedivila, kdyby přišel o hlas.)
Když po nějaké době mimozemšťan přistál na židli a byl konečně schopen mluvit, prohlásil, že má nabité baterky jako ze Šemnice.
Večer jsme šli brzo spát, abychom mohli ráno před odjezdem posnídat čerstvé klobásy, uzené a domácí pálenku. Obojí Dušinka jen ochutnal, aby nemusel celou cestu sedět znovu na záchodě. Při loučení si mě vzal stranou a zeptal se mě, jestli bychom neměli příbuzným za jejich pohostinnost zaplatit. Rezolutně jsem jeho návrh zamítl. Stále mi však vrtalo hlavou, proč jej to napadlo. Nikdy se totiž penězi nezabýval. Prozradil mi, že při našem příjezdu si nemohl nevšimnout tetiny poznámky, že jsem zchudnul. Zasmál jsem se tomu a vysvětlil kamarádovi, že zchudnout znamená ve slovenštině zhubnout.
S tetou a sestřenicí se Dušinka rozloučil slovy: „Upřímnou soustrast“ a políbil vyvalené hostitelky na obě líce, nos, čelo i pusu.
S bohatou výslužkou a ještě bohatšími vzpomínkami jsme usedli do rychlíku, abychom sledovali krajinu tentokráte za světla. Když jsme míjeli Tatry, Dušinka se pokřižoval (To jsem jej také naučil já.) a prohlásil, že tak vysoké a krásné hory v životě neviděl. Když jsme doma vystupovali z vlaku, zbylo z výslužky jen vskutku málo.
Doma se Dušinka uvelebil na pohovce a prohlásil, že: „Takový krásný víkend může zažít jen člověk, který má tak skvělou rodinu, jako ty.“ Byl jsem na svou slovenskou rodinu, potažmo na svůj původ, pyšný. Dušinka však nezklamal a ještě podotkl, že by toho vraha pověsil. Na mou otázku, proč by to udělal, řekl: „Že by toho vraha pověsil do výkladní skříně coby nejlepšího řezníka a kuchaře vesmíru.“ Je úplně blbej.
- Chrám lásky
(podřadné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Potřeboval jsem vymalovat. Jsem průměrně zručný a tuto činnost celkem zvládám. Abych se nechlubil, musím podotknout, že můj váleček na zdi připomíná spíše rozbouřené moře, ale když mám dostatek nábytku a obrazů na přikrytí nedostatků, bývá výsledek spíše pozitivní.
Dušinka se mě po mém rozhodnutí zeptal, má-li se odstěhovat, nebo může-li také pomáhat při té pleše. Jestliže jste dočetli příběhy až do tohoto místa, snadno si odvodíte, co to slovo znamená. Jestliže však existuje někdo, komu takový druh uvažování nesedí, prozradím, že slovo plecha je podle mého mimozemského přítele opak neplechy.
Při nákupu v drogerii jsem se Dušinky otázal, jaké barvy do pokoje zvolíme. Vůbec nepřemýšlel a hned navrhl, že by se mu líbila pronová. Nenechal jsem se zviklat a při příchodu mezi regály barev jsem mu řekl, ať mi tedy pronovou barvu podá. Odpověděl, že neví, jak vypadá a podal mi růžovou, zelenou a bílou. Představil jsem si kombinaci těchto tří barev na zdi a vyměnil jsem zelenou za modrou s vysvětlením, že by to vypadalo jako maďarská vlajka. S mou výměnou nesouhlasil a tvrdil, že si představil vlajku italskou. Takhle je to spíš jako vlajka francouzská nebo belgická a vyměnil modrou a bílou za černou a žlutou. Tato varianta se však nelíbila mně. Při minulé variantě jsem si představil vlajku českou, ale teď, po Dušinkově výměně jsem zas viděl vlajku německou. Takto jsme licitovali asi půl hodiny. Nakonec v nákupním košíku skončily barvy hnědá, fialová a bílá. No to chci vidět, jaký bude výsledek. Při čekání u pokladny jsem se zeptal, kde přišel k té pronové barvě. Řekl, že k ní nepřišel, ale že jsem ji navrhl já. Nechápal jsem, kdy, a on pokračoval, že jsem přeci řekl, že půjdeme do obchodu pronovou barvu. Nechtěl jsem být uprostřed kapitoly neslušný, ale je úplně blbej.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Námět mimozemšťana, který nechápe pozemské zvyklosti a úskalí českého jazyka, sice není úplně novátorský, ale autor ho dokázal uchopit s obrovskou dávkou hravosti a originality. Epizodické vyprávění postavené na jazykových hříčkách a doslovném chápání idiomů je skvělý a nosný nápad, který čtenáře spolehlivě baví. Zápletka navíc postupně graduje od pouhých lingvistických nedorozumění až k dojemnému rodinnému finále, což dává textu nečekanou hloubku.
Atmosféra – ★★★★★
Text zpočátku dýchá lehkou, absurdní a velmi úsměvnou atmosférou, která čtenáře okamžitě vtáhne do děje a vyvolá upřímný smích. Frustrace vypravěče v kontrastu s bezelstnou nevinností Dušinky funguje po emoční stránce na jedničku. V závěrečných kapitolách se navíc autorovi podařilo plynule přejít k dojemnějším a laskavějším tónům, aniž by text ztratil svůj původní vtipný ráz.
Provedení – ★★★★☆
Stylistika a čtivost jsou na velmi vysoké úrovni, text krásně plyne a dialogy mají výborné komediální načasování. Autor prokazuje obrovský cit pro češtinu a bohatou slovní zásobu, což je u textu založeného na jazykových hříčkách naprosto klíčové. Objevují se sice drobné pravopisné prohřešky, překlepy a občasná interpunkční zaváhání, ale ty v záplavě skvělého humoru a plynulého děje čtenář snadno a rád odpustí. Pozor jen na mírnou repetitivnost některých vtipů, občas by neuškodilo text lehce proškrtat, aby neztratil tempo.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o neobyčejně milé, vtipné a čtenářsky velmi vděčné dílo, které ukazuje autorův velký komediální a vypravěčský talent. Ačkoliv by textu prospěla mírná redakční péče a proškrtání některých opakujících se motivů, jeho srdce a humor jsou na pravém místě. Je to přesně ten typ inteligentního oddechového čtení, které dokáže zvednout náladu, a autor by v psaní měl rozhodně s nadšením pokračovat.