Dušinka

Humor

⏱️ Doba čtení: cca 260 minut

43. Zabijačka

(bezvýrazné)

   Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Po jednom výborném obědě, kdy jsme si pochutnávali na knedlu, zelu, vepřu (Nebo snad knedlo, zelo, vepřu? Či dokonce knedlozelovepřu? Ach ta čeština.) projevil zájem o účast na pohřbu prasete. Řekl doslova, že: „Má zájem být účastníkem tohoto obřadu, aby tak skvěle chutnajícímu masu projevil děkovnou soustrast.“

   Neznám nikoho v dosahu, kdo tuto činnost vyvíjí a do masokombinátu bych jej brát nechtěl. Jeli jsme proto k mým příbuzným na Slovensko. Vlakem v pátek večer do malé obce, nedaleko města Michalovce. Tam jsme u tety prožili den vraždy již zmíněného zvířete.

Když přijel hned po nás brzo ráno řezník, mimozemšťan se těšil, že bude pomáhat. Sestřenice jej pověřila mícháním krve. Musel jsem samozřejmě vše Dušinkovi překládat, neboť větě, jako je například: „Budzeš tu mac obid jak u Štrempľa.“ (Zažiješ tu hostinu.) ani zbla nerozuměl.

Řezník se přiblížil k čuníkovi a vtom jej Dušinka zatahal za rukáv, aby se zeptal, jak to provede. Bohužel zrovna ve chvíli, kdy muž zmáčkl spoušť řeznické pistole. Ozvalo se kviknutí a výsledkem první rány bylo prostřelené pašíkovo ucho. Řezník se otočil ke kamarádovi a rozhořčeně mu vynadal.

   „Ňemožeš do mňa driľac, kec štriľam.“

Přeložil jsem Dušinkovi větu, že do řezníka nemůže strkat, když střílí, načež si řeznický mistr dal malou pauzu, podporovanou domácí pálenkou. Když se prasátko trochu uklidnilo, přistoupil k němu a omlouval se.

„Ja ci ňescel ubľižic, ľen mi ce scel zabic.“ (Já ti nechtěl ublížit, chtěl jsem tě jen zabít.) A pro jistotu jej drbal za nezraněným uchem. Když po chvíli odsouzené zvíře nejevilo známky znepokojení, prostřelil mu muž v pepito úboru svou podivnou pistolí mozek. Dušinka se zapotácel a udělalo se mu nevolno. Když jej pak řezník podřízl, tím myslím prase, ne Dušinku, mimozemšťan se svalil a krev jsem musel míchat místo něj já. Naštěstí se kamarádovi brzo udělalo volno a on se opět přidal k přítomným, abychom spolu čuníka vytáhli na trojnožku. (Pomalu zjišťuji, že začínám mluvit, jako Dušinka. Asi má na mě mimozemšťan velký vliv. Řekl by určitě, že když už je mu volno, je to velký švar.) Řezníkova práce kamarádovi učarovala. Běhal okolo a s obdivem sledoval každý tah nožem, který řezník provedl. Po ukončení bourání jsme se přesunuli do letní kuchyně a začalo se vařením, nacpáváním jitrnic, jelit a tlačenky. Každý hotový výrobek musel Dušinka ochutnat vždy první. Když řezník odjížděl a Dušinka se s ním loučil, řekl mu, že: „V životě nezapomene na tak šikovného vraha.“ Poté se usadil na toaletě a tam prožil další hodiny, zatímco já přikládal pod udírnu, neboť jsem tak horlivě čerstvé maso nepožíral. Pardon, nepozříval. (Tady musím trochu odbočit. Je zajímavé a spíše znepokojující, že mi textový editor podtrhl slovo nepozříval, coby nespisovné, zatímco vulgárnost nepožíral, mu nevadila.) K večeři jsem si dal lahůdku mě z nejmilejších. Čerstvý ovar s křenem. Dušinkovi sice už vnitřnosti dovolily toaletu opustit, ale trval na tom, že si dá k večeři jen chléb s máslem. Když mu však pod nosem zavoněl čerstvě nastrouhaný křen, zeptal se, cože to je za krásnou vůni. Vysvětlil jsem mu, že je to velice chutný kořen jedné rostliny, jejž používáme k ochucení některých jídel. Nabral si plnou lžíci a než jsem jej stačil varovat, vložil si ji do úst.