„Nechňápu lidi, kteří si myslí, že sežrali všem koňům oves!“ prohlásil a pokračoval v obžalobě. „Pročetl jsem desítky knih. Viděl jsem stovky filmů. Jak můžeš říci, že si s koňmi nikdo nepovídá? Povídají si s nimi všichni! To chceš říct, že jsou všichni hercové, autorové i režisérové dementní podomci?“ řval na mě doslova jako starej na mladýho. „Když už nemůžeš pochopit, že si lidé s koňmi rozumí, tak nešiř tato nesmyslná obvinění!“ Skoro až ve strachu jsem špitnul, že je to většinou jednostranný rozhovor, poněvadž kůň neumí mluvit, a tím jsem Dušinku dorazil.
„Jak to, že neumí mluvit?“ otázal se znatelně tišeji, než zněla jeho obžaloba. „Vždyť rozumějí vtipům.“ Zamával jsem rukou, jako že dost a pochopiv jeho nedorozumění, jsem se snažil napravit chybu, již jsem ještě nedokázal pojmenovat.
„Jak jsi dospěl k názoru, že rozumějí vtipům?“ začal jsem jeho poslední větou. Podíval se skoro až pokorně a pošeptal: „Vždyť se umí řechtat.“ A bylo vymalováno. Po několika minutách jsme se nad vším nedorozumění zasmáli a na závěr mě kamarád nesměle požádal, zda by i přes toto nedorozumění mohl promluvit s koněm.
Druhý den jsem mu vyhověl a zaplatili jsme si hodinovou jízdu v místní jízdárně. Na to konto však musím říci, že jsem poprvé v životě viděl koně, který mluví. Nebylo mu sice rozumět, ale s Dušinkou si povídali dlouho, přátelsky a na závěr se své jízdě oba srdečně řehtali. Jeho splněný sen jsme na úplném konci večera oslavili a cestou domů se Dušinka řechtal, jak umí řehtat. No, není on úplně blbej?
- Kráva
(kravina)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A někdy je úplně blbej. Kamarád projevil nový zájem o sblížení, tentokrát s krávou. V tu chvíli jsem si řekl: „Á do pytle!“ Většinou neskrývám své názory, ale když mimozemšťan odhalil své přání pohovořit si s krávou, snažil jsem se mu bez přiznání svých pochybností nabídnout jiné varianty, jako jsou rozhovory s káňaty, morčaty a podobně. Trval však na návštěvě kravína. Máš, cos chtěl, pomyslel jsem si a vzal jej do sousední vsi, kde měl statkář několik desítek zmíněných dojnic.
Neúplatný vrátný nás vpustil do stáje za menší obnos, než jsem očekával. Při průchodu vrátnicí nás upozornil, že jsme v této chvíli kontrola z hygieny a jestli to popřeme, budeme s ním mít konflikt. Načež nám oblékl bílé pláště a nasadil neslušivé čepce. Pak ještě dodal: „U vchodu si však musíte vzít holiny.“ Dušinka se ke mně obrátil a zeptal se, proč musí na pole, když jsou krávy uvnitř. Pochopil jsem jeho otázku a vysvětlil mu, že holiny nejsou jen holá pole, ale i nepromokavá obuv. Kamarád se obul a prohlásil, že je mu levá obuva malá, ale že to vydrží. Vstoupili jsme do sympaticky voňavého sálu, ve kterém přežvykovalo nejméně čtyřicet krav. Odér sudokopytníků, mísící se s vůní hnoje, mi byl vždy příjemnou vzpomínkou na mládí, když jsem s dědečkem chodil kydat. Po našem vstupu mezi krávy jsem očekával přibližně stejnou reakci jako při návštěvě ZOO a na mimozemšťanovi bylo vidět podobné očekávání. Kupodivu se však nestalo nic. Tedy, něco se stalo, ale ne to, co jsme čekali. Všeobecně je známo, že jsou krávy velice zvědavé. Když někdy půjdete po cestě, kde se na louce pasou krávy a začnete třeba dělat kotrmelce a při tom si budete zpívat nejnovější hity z rádia, je skoro jisté, že se pár kravek chytí a přijdou se na vás podívat blíž, aby viděli, co a proč se tu děje. Teď nic. Nejen, že žádnou krávu neupoutala přítomnost bytosti mimozemského původu, ale dokonce ani nezpozorněly při příchodu dvou cizích lidí. Jistě na tom měly zásluhu naše nevzhledné bílé pláště, ale takový nezájem jsem skutečně nečekal. Dušinka byl zdrcen a zeptal se mě, proč nejsou fialové. Po vysvětlení jsem se marně snažil o jakýkoliv druh upoutání pozornosti. Krávy však má prostná a ani hlasitě zazpívanou internacionálu nevnímaly. Stály u žlabu a žraly. Kamarád k jedné z nich přistoupil a pohladil ji po temeni. Žrající sudokopytník dvakrát přežvýkl, načež hlasitým „Búúú!“ zdůraznil, že je mu žrádlo přednější. Dodnes nezapomenu na jediné věty Dušinky: „Chudinky. Jsou úplně blbý. A smrděj.“ Je úplně blbej.










Nápad – ★★★★☆
Námět mimozemšťana, který nechápe pozemské zvyklosti a úskalí českého jazyka, sice není úplně novátorský, ale autor ho dokázal uchopit s obrovskou dávkou hravosti a originality. Epizodické vyprávění postavené na jazykových hříčkách a doslovném chápání idiomů je skvělý a nosný nápad, který čtenáře spolehlivě baví. Zápletka navíc postupně graduje od pouhých lingvistických nedorozumění až k dojemnému rodinnému finále, což dává textu nečekanou hloubku.
Atmosféra – ★★★★★
Text zpočátku dýchá lehkou, absurdní a velmi úsměvnou atmosférou, která čtenáře okamžitě vtáhne do děje a vyvolá upřímný smích. Frustrace vypravěče v kontrastu s bezelstnou nevinností Dušinky funguje po emoční stránce na jedničku. V závěrečných kapitolách se navíc autorovi podařilo plynule přejít k dojemnějším a laskavějším tónům, aniž by text ztratil svůj původní vtipný ráz.
Provedení – ★★★★☆
Stylistika a čtivost jsou na velmi vysoké úrovni, text krásně plyne a dialogy mají výborné komediální načasování. Autor prokazuje obrovský cit pro češtinu a bohatou slovní zásobu, což je u textu založeného na jazykových hříčkách naprosto klíčové. Objevují se sice drobné pravopisné prohřešky, překlepy a občasná interpunkční zaváhání, ale ty v záplavě skvělého humoru a plynulého děje čtenář snadno a rád odpustí. Pozor jen na mírnou repetitivnost některých vtipů, občas by neuškodilo text lehce proškrtat, aby neztratil tempo.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o neobyčejně milé, vtipné a čtenářsky velmi vděčné dílo, které ukazuje autorův velký komediální a vypravěčský talent. Ačkoliv by textu prospěla mírná redakční péče a proškrtání některých opakujících se motivů, jeho srdce a humor jsou na pravém místě. Je to přesně ten typ inteligentního oddechového čtení, které dokáže zvednout náladu, a autor by v psaní měl rozhodně s nadšením pokračovat.