Šelmy zapomněly řvát, ptáci přestali zpívat, plazi, štíři a jiná havěť přestala dělat, že nic nedělá, a každý tvor jen sledoval pohyb, kterým mimozemšťan pokračoval. Běžní návštěvníci si tohoto jevu vůbec nevšimli, ale zato ošetřovatelé ano. Znali své svěřence a dokázali odhadnout, kdy se děje něco neobvyklého. Až u předposledního výběhu s hrochy k Dušinkovi přistoupil jeden zřízenec. Požádal Dušinku, zda by s ním mohl jít. Kamarád, nevěda, proč se na něj ten muž obrací, se obrátil na mě. Samozřejmě, že jsem zasáhl a vysvětlil zřízenci, že můj přítel rozumí česky jen málo a že mu budu překládat. Zřízenec nás zavedl do pavilonu slonů. Cestou se mi svěřil, že mají problém se slonicí Lídou, která má poprvé rodit a nechce k sobě nikoho pustit. Podle reakcí zvířat si všimli, že má můj přítel nějaký zvláštní vliv na všechny jejich chovance a že by se mohl pokusit vyslat nějaké pozitivní vlny na Lídu.
Vysvětlil jsem potichu Dušinkovi celou situaci a on jen odvětil, že se nemusím ničeho bát a že všechno zařídí. V tu chvíli jsem se začal bát. Dušinka vstoupil s ošetřovatelem do porodního sálu a zavřel za sebou dveře.
„Andělíčku můj policajtíčku, opatruj mi mou pneumatičku. Opatruj ji celý den i v noci, od všeho, co nám nemůže pomoci, hlavně od politické moci,“ opakoval jsem potichu Dušinkovu motlitbu.
Po hodině mých modliteb, tří káv a asi pěti kilometrů nachozených mezi jedněmi a druhými dveřmi se Dušinka, za doprovodu ošetřovatele, objevil. Poprvé za dobu strávenou na zemi jsem na něm viděl, že je unaven. Lehl si na lavici a požadoval panáka. Ošetřovatel zatím ukázal všem přihlížejícím spolupracovníkům palec nahoru a vysloveně zahulákal: „Je to kluk!“ Co se v předsálí porodnice v té chvíli strhlo, si nedokážete představit. Dušinka dostal hobla a po polibcích všech přítomných, více, či méně pěkných dam se vyčerpán sesunul zpět na lavici. Přisedl jsem k němu a on z posledních sil zašeptal. Jedeme na Šemnici. Hned nato omdlel.
Zapomněl jsem snad v této kapitole na něco? Ano. Není zas tak úplně blbej.
- Kůň
(konina)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A netroufnu si říct, že by byl zas až tak úplně blbej. Po návštěvě zoologické zahrady, kdy se z něj stal porodní dědek a úspěšně pomohl slonici Lídě porodit její první osmdesátikilové miminko, jsme navštívili dobíjecí stanici na Šemnické skále. Teprve po nabití začal Dušinka opět normálně komunikovat. No. To jsem trochu přehnal. Lepší, by bylo napsat: Teprve po nabití Dušinka začal opět komunikovat. Jeho první slova totiž zněla velice nenormálně: „Škoda, že jsme v ZOO neviděli sněhuláky.“ Nechápal jsem jeho větu až do doby, kdy ji byl schopen rozumně vysvětlit. Znal totiž z učebnic českého jazyka slovo sněhulák, a ježto neznal sněhuláka, domníval se podle životného skloňování, že jde o nějaké zvíře. Už před návštěvou zahrady se těšil, že jej uvidí na vlastní oči. Vysvětlil jsem mu, že si na sněhuláka bude muset počkat ještě několik měsíců, než napadne sníh. Kupodivu jej toto mé ujištění uklidnilo.
Když se definitivně po porodu zotavil, požádal mě, zda by si již mohl popovídat s koněm. Jemně jsem jej upozornil, že s koněm si nikdo nepovídá, leda dementní podomek a on se na mě v té chvíli podíval, jako na člověka, který je o několik desítek IQ bodů níž.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Námět mimozemšťana, který nechápe pozemské zvyklosti a úskalí českého jazyka, sice není úplně novátorský, ale autor ho dokázal uchopit s obrovskou dávkou hravosti a originality. Epizodické vyprávění postavené na jazykových hříčkách a doslovném chápání idiomů je skvělý a nosný nápad, který čtenáře spolehlivě baví. Zápletka navíc postupně graduje od pouhých lingvistických nedorozumění až k dojemnému rodinnému finále, což dává textu nečekanou hloubku.
Atmosféra – ★★★★★
Text zpočátku dýchá lehkou, absurdní a velmi úsměvnou atmosférou, která čtenáře okamžitě vtáhne do děje a vyvolá upřímný smích. Frustrace vypravěče v kontrastu s bezelstnou nevinností Dušinky funguje po emoční stránce na jedničku. V závěrečných kapitolách se navíc autorovi podařilo plynule přejít k dojemnějším a laskavějším tónům, aniž by text ztratil svůj původní vtipný ráz.
Provedení – ★★★★☆
Stylistika a čtivost jsou na velmi vysoké úrovni, text krásně plyne a dialogy mají výborné komediální načasování. Autor prokazuje obrovský cit pro češtinu a bohatou slovní zásobu, což je u textu založeného na jazykových hříčkách naprosto klíčové. Objevují se sice drobné pravopisné prohřešky, překlepy a občasná interpunkční zaváhání, ale ty v záplavě skvělého humoru a plynulého děje čtenář snadno a rád odpustí. Pozor jen na mírnou repetitivnost některých vtipů, občas by neuškodilo text lehce proškrtat, aby neztratil tempo.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o neobyčejně milé, vtipné a čtenářsky velmi vděčné dílo, které ukazuje autorův velký komediální a vypravěčský talent. Ačkoliv by textu prospěla mírná redakční péče a proškrtání některých opakujících se motivů, jeho srdce a humor jsou na pravém místě. Je to přesně ten typ inteligentního oddechového čtení, které dokáže zvednout náladu, a autor by v psaní měl rozhodně s nadšením pokračovat.