Křesťanství v raném středověku
Život člověka ve středověku byl silně ovlivněn křesťanskou vírou, která vznikla už ve starověku v Palestině a postupně se šířila po celém území římské říše. Křesťané byli v prvopočátcích pronásledováni a museli se scházet tajně, nové myšlenky se ale šířily dál, až císař Konstantin v roce 313 prohlásil křesťanství za náboženství celé římské říše.
Po rozdělení na říši západořímskou a východořímskou se od sebe obě části začali odlišovat a to se muselo odrazit i v církevních otázkách. Spory mezi západními a východními církevními činiteli trvaly dlouho, lišili se například jejich názory na podobu obřadů nebo zásadní otázky, které se týkaly osoby Ježíše Krista. Hlavou církve v západní Evropě byl papež, v byzantské říši byl hlavou církve císař, který duchovní záležitosti svěřoval patriarchovi. Římský papež i patriarcha přitom chtěli být hlavou všech křesťanů.
Vliv církve rostl. V průběhu 6. – 10. století bylo křesťanství přijato ve většině evropských zemí. Církev propagovala učení o tzv. trojím lidu, které rozdělovalo všechny lidi na ty, kteří vládnou, ty, kteří slouží Bohu, a ty, kteří pracují. Tento řád je Bohem daný a člověk ho nesměl měnit. Panovníci proto křesťanství a církev podporovali. Spory na nejvyšší církevní úrovni by měly dopad na stabilitu systému a mohly ovlivnit důvěru věřících.
Konflikt vyvrcholil v roce 1054, když vyslanci římského papeže položili na oltář v chrámu Boží moudrosti bulu, kterou papež vyobcoval z církve místního patriarchu. Jednotná církev se rozdělila na západní a východní.
,,Jedna z největších výzev je postavit se nerovnosti ve světě.´´ Paul Nurse
Ano, spousta z Vás (obzvlášť v současné době) může tuto již poměrně zastaralou citaci považovat za nepravděpodobnou, ba dokonce nemožnou, těžko do praxe převeditelnou. A nebudete daleko od pravdy. Stejně tak je pravděpodobná i tato skutečnost – v době, kdy budou mnozí z Vás tyto řádky číst, já už na tomto světě nebudu. Doufám tedy, že jsem po sobě zanechala alespoň nějaký, byť nepatrný odkaz. Přeji Vám do života mnoho zdaru, zdraví a štěstí, ale především, abyste nežili život plný omylů, křivd, nepochopení a nevydařených mezilidských vztahů! A na závěr Vám pravím: Važte si svobody! Je to totiž to nejcennější, co máte, můžete mít! Zdravím ze záhrobí!
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně upřímnou a syrovou sondou do hlubin lidské duše, která se potýká s duševní nemocí, traumatem a hledáním Boha. Nosná myšlenka – snaha pochopit vlastní odlišnost a najít pro ni místo ve světě – je nesmírně silná a originální. Ačkoliv dílo postrádá klasickou dějovou zápletku, jeho autenticita a odvaha otevírat tabuizovaná témata psychopatie a víry jsou obdivuhodné.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu přímo sálá intenzivní směsice emocí, od hlubokého zoufalství a pocitu nepochopení až po vzdor a touhu po vykoupení. Autorce se daří čtenáře vtáhnout do svého vnitřního, velmi chaotického světa, z něhož občas až mrazí. Nálada neustále kolísá mezi filozofickým klidem a drásavou bolestí, což přesně odráží téma rozpolcené mysli a zanechává to velmi silný dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Slovní zásoba je velmi bohatá a autorka prokazuje velký cit pro expresivní vyjadřování i tvorbu básní. Text však naráží na obrovskou roztříštěnost – neustálé přeskakování mezi esejí, poezií, deníkovými záznamy a citacemi narušuje plynulost a celkovou čtivost. Objevují se zde pravopisné chyby, překlepy a nestandardní interpunkce (např. uvozovky), ale obsahová hloubka a snaha o sebereflexi tyto formální nedostatky do značné míry vyvažují. Pro příště by velmi pomohlo dát textu jasnější a klidnější strukturu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi netradiční, hluboce osobní a myšlenkově hutné dílo, které se vzpírá běžným literárním škatulkám. Autorka do psaní vložila obrovský kus sebe, což z textu činí fascinující, i když čtenářsky náročnou zpověď. Pokud se v budoucnu podaří tento nesporný literární a myšlenkový potenciál usměrnit do ucelenější formy, vznikne skutečně výjimečná kniha. Rozhodně v psaní pokračujte, máte světu co říct a váš hlas je důležitý.