Psychopat též zpravidla vždy nasakuje ´´jako houba´´ vším špatným, co mu kdy kdo v zápalu odpornosti a znechucení nasměrovaných k jeho vlastní osobě učiní. To znamená, že když mu ´´schválně´´ zlomíte ruku, musíte počítat a smířit s tím, že se brzy vyhojí na někom jiném, jemu nepohodlném. Nabyde tak totiž pocitem křivdy, který se tímto způsobem pokusí ze sebe smýt, avšak – jako vždy – bezúspěšně. A právě tato skutečnost ho začne čím dál tím více podněcovat k dalším nekalým počinům. Bude se cítit velmi nešťastný a zároveň zlostný, nezastavitelný.
Opravdu, chovejte se k těmto lidem slušně, shovívavě, naslouchejte jim, netrapte je… Když už ne kvůli nim samotným, tak alespoň kvůli sobě. Beztak toho mají na sobě naloženo víc, než dost! Budou Vám vděčni za každé dobré slovo, vše pozitivní, co do jejich života vyšlete, se zúročí ve Váš prospěch. Nebojte, nezneužijí toho. Protože NÁŠ Pán je nanejvýš milostiv i k nevděčným a zlým! ☺
Neologismy
S novotvary neboli neologismy se setkáváme dennodenně. Určitě jste si všimli například výrazů, které se zažily po vypuknutí koronavirové pandemie. Co s takovými slovy dělat – mají stejnou váhu jako výrazy starší?
V prvé řadě je třeba vědět, že neologismy vznikají neustále. Stejně jako se vytrácejí stará slova. Jazyk se totiž neustále vyvíjí podle toho, jak se právě vyvíjí společnost. Neologismy, ať už domácí nebo vzniklé z cizích slov, je třeba zavádět, když se objevuje potřeba pojmenovat něco nového. Jedná se jak o změny ve společenské struktuře, tak i o nové vědecké vynálezy a objevy.
Neologismus o svůj status postupně přichází, jak si lidé přestávají jeho novosti všímat, a stává se běžným zažitým slovem či výrazem. Ze slovní zásoby jazyka se zároveň některé výrazy vytrácejí, pokud skutečnost jimi označovaná už není běžná nebo vznikl příhodnější název. Rozlišujeme tak archaismy a historismy. Archaismus je zastaralý název něčeho, čemu dnes říkáme jinak. Označení věci, entity nebo instituce, kterou už známe jen z historie a jinde na ni nenarazíme, se nazývá historismus.
Mezi neologismy v češtině můžeme řadit i slova přejatá a adaptovaná z jiného jazyka, v dnešní době hlavně z angličtiny. Toto se setkává s nevolí konzervativnějších občanů, kteří by raději slyšeli výrazy jen z naší krásné češtiny.
Původně bylo mým důkladně promyšleným, ambivalentním úmyslem celou tuto teatrální, asketickou skutečnost po malých, opositních kouskách protahovat, systematicky, velmi striktně a okázale Vás napínat. V ten daný, surrealismem naplněný okamžik mi však z nenadání problesklo hlavou, že tak to vlastně ani nechci, tedy ´´pojedu napřímo´´. Vysvětlím zcela jasně, jednoduše, konvenčně, reproduktivně (po svém), proč se domnívám, že všechny osobnostní poruchy jsou biologicky podmíněny. Když vezmete v potaz, že jeden z neurovědců, Dr. Adrian Rain (již bylo rovněž zmíněno) přišel prostřednictvím svého výzkumu na to, že lidé s antisociální poruchou osobnosti mají méně buněk v nefrontální části mozku, již tento fakt svádí / měl by svádět k hlubokému zamyšlení, jelikož se v této oblasti nejedná o ojedinělý případ. Rovněž přece je na scéně další skutečnost, a to sice ta, že lidé se schizotypální poruchou osobnosti mívají zvýšenou hladinu dopaminu v mozku, stejně jako schizofrenici. Nuže, a co ostatní druhy psychopatií? Téměř bych dala ´´ruku do ohně´´ za to, že s nimi je to hodně podobně, jen na tu pravou příčinu naši odborníci doposud nepřišli. Muselo by jít o náhodu přímo substitučního charakteru, aby tomu všemu bylo jinak. Trestali byste snad autistu za to, jaký je???
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně upřímnou a syrovou sondou do hlubin lidské duše, která se potýká s duševní nemocí, traumatem a hledáním Boha. Nosná myšlenka – snaha pochopit vlastní odlišnost a najít pro ni místo ve světě – je nesmírně silná a originální. Ačkoliv dílo postrádá klasickou dějovou zápletku, jeho autenticita a odvaha otevírat tabuizovaná témata psychopatie a víry jsou obdivuhodné.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu přímo sálá intenzivní směsice emocí, od hlubokého zoufalství a pocitu nepochopení až po vzdor a touhu po vykoupení. Autorce se daří čtenáře vtáhnout do svého vnitřního, velmi chaotického světa, z něhož občas až mrazí. Nálada neustále kolísá mezi filozofickým klidem a drásavou bolestí, což přesně odráží téma rozpolcené mysli a zanechává to velmi silný dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Slovní zásoba je velmi bohatá a autorka prokazuje velký cit pro expresivní vyjadřování i tvorbu básní. Text však naráží na obrovskou roztříštěnost – neustálé přeskakování mezi esejí, poezií, deníkovými záznamy a citacemi narušuje plynulost a celkovou čtivost. Objevují se zde pravopisné chyby, překlepy a nestandardní interpunkce (např. uvozovky), ale obsahová hloubka a snaha o sebereflexi tyto formální nedostatky do značné míry vyvažují. Pro příště by velmi pomohlo dát textu jasnější a klidnější strukturu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi netradiční, hluboce osobní a myšlenkově hutné dílo, které se vzpírá běžným literárním škatulkám. Autorka do psaní vložila obrovský kus sebe, což z textu činí fascinující, i když čtenářsky náročnou zpověď. Pokud se v budoucnu podaří tento nesporný literární a myšlenkový potenciál usměrnit do ucelenější formy, vznikne skutečně výjimečná kniha. Rozhodně v psaní pokračujte, máte světu co říct a váš hlas je důležitý.