Soustředění
Otázka umělcova psaní je v podstatě otázkou soustředění a domnělé výstřednosti básníků jsou zpravidla daní mechanickým návykům či rituálům, které si kvůli soustředění osvojili. Soustředění na psaní poezie je ovšem jiné než soustředění potřebné k vydělání peněz. Je to zvláštní způsob koncentrace pozornosti, při němž si je básník vědom všech důsledků a možností při rozvíjení své myšlenky, přesně tak jako rostlina, o níž by se mohlo říci, že se nesoustředila na mechanický vývoj jedním směrem, ale mnoha směry, že listy mířila k teplu a ke světlu, kdežto kořeny k vodě, a to vše zároveň.
Schiller si při psaní poezie potrpěl na pach shnilých jablek, ukrytých pod sklápěcí deskou psacího stolu, přímo pod nosem. Walter de la Mare musel při psaní kouřit, Auden pil nesčíslné šálky čaje.
Jen si ale proboha nemyslete, že shnilá jablka nebo cigarety nebo čaj nějak souvisí s kvalitou práce nějakého Schillera, de la Mara nebo Audena. Jsou spíš částí soustředění, kterého už bylo dosaženo, než příčinami tohoto soustředění. De la Mare kdysi řekl, že se domnívá, že chuť kouřit se při psaní poezie dostavuje nikoli z potřeby nějakého stimulu, ale z potřeby odvést onu část rušivé, nedostatečně soustředěné pozornosti od psaní k nějakému rozptýlení, které máme kolem sebe vždycky po ruce. Soustředění může narušit někdo, kdo si hvízdá na ulici, nebo tikot hodin. Tělo má vždy mírnou tendenci sabotovat pozornost mysli nacházením nějakého rozptýlení. Jestliže tato potřeba rozptýlení může být usměrněna něčím konkrétním – jako je třeba pach shnilých jablek, vůně tabákového kouře nebo chuť čaje – pak ostatní rozptýlení zvenčí jsou zbavena přitažlivosti.
Jiné možné vysvětlení spočívá v tom, že úsilí soustředěné na psaní poezie je duševní činnost, která – pokud trvá – přinutí člověka úplně zapomenout na to, že má tělo. Dojde k porušení rovnováhy těla a mysli, a to je důvod, proč člověk potřebuje něco, co by jeho pocity zakotvilo ve fyzickém světě.
Další výlev mé zhrzené, ale přesto milující, narušené duše:
Identita
Viděl jsi, cos viděl,
cítil jsi, cos cítit chtěl,
pro ten daný okamžik
žil jsi a zbytek neviděl.
Láska je jen omyl, přelud,
co zmizí, obzvlášť, když
do celé věci zapojí se někdo
cizí. Avšak kousek zůstane,
z jedné strany bol, jež by pozbyl,
kdyby cizoun tak hrdý, slepý nebyl.
Jakmile zlom v srdci nastane,
nic se již neslepí a touha dál tkví
v naší podstatě…
Jen ta touha a úlomky lidské
lásky, po nichž následuje jen bída,
vrásky. Přítel dobrý je více, než-li
partner chrabrý, jenž čepýří se jako
páv. Miluji jen proto, že druhý skýtá,
pokud o mě zájem nemá, dobrá,
chci vidět alespoň, že šťastný bývá.
Z jeho štěstí budu žít i JÁ! A o něm
stále snít. Loučím se s Tebou,
múzo má!
Proč jsem si v 8. třídě vyrobila ten osudný tahák na fyziku (odkaz na jednu z podkapitol – Zrádné jablko aneb cesta do hlubin)?
Odpověď na tuto otázku je velmi snadná, opět se jedno z mých alter eg jalo inspirovat. Ano, dokážu si právě zcela identicky představit Vaši momentální otázku: A kým zase? I Váš dovětek: Proboha! Jednalo se zrovna o synáčka již zmíněné Mgr. Věry Ráczové, jedné z těch učitelek, které kvůli tomuto mému ´´prohřešku´´ na mě poštvaly celou školu. Tento chlapec své počiny tímto způsobem praktikoval až do konce školního roku, čímž mu jeho ´´vyčůraný mozek´´ zajistil poměrně slušnou známku z anglického jazyka.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně upřímnou a syrovou sondou do hlubin lidské duše, která se potýká s duševní nemocí, traumatem a hledáním Boha. Nosná myšlenka – snaha pochopit vlastní odlišnost a najít pro ni místo ve světě – je nesmírně silná a originální. Ačkoliv dílo postrádá klasickou dějovou zápletku, jeho autenticita a odvaha otevírat tabuizovaná témata psychopatie a víry jsou obdivuhodné.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu přímo sálá intenzivní směsice emocí, od hlubokého zoufalství a pocitu nepochopení až po vzdor a touhu po vykoupení. Autorce se daří čtenáře vtáhnout do svého vnitřního, velmi chaotického světa, z něhož občas až mrazí. Nálada neustále kolísá mezi filozofickým klidem a drásavou bolestí, což přesně odráží téma rozpolcené mysli a zanechává to velmi silný dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Slovní zásoba je velmi bohatá a autorka prokazuje velký cit pro expresivní vyjadřování i tvorbu básní. Text však naráží na obrovskou roztříštěnost – neustálé přeskakování mezi esejí, poezií, deníkovými záznamy a citacemi narušuje plynulost a celkovou čtivost. Objevují se zde pravopisné chyby, překlepy a nestandardní interpunkce (např. uvozovky), ale obsahová hloubka a snaha o sebereflexi tyto formální nedostatky do značné míry vyvažují. Pro příště by velmi pomohlo dát textu jasnější a klidnější strukturu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi netradiční, hluboce osobní a myšlenkově hutné dílo, které se vzpírá běžným literárním škatulkám. Autorka do psaní vložila obrovský kus sebe, což z textu činí fascinující, i když čtenářsky náročnou zpověď. Pokud se v budoucnu podaří tento nesporný literární a myšlenkový potenciál usměrnit do ucelenější formy, vznikne skutečně výjimečná kniha. Rozhodně v psaní pokračujte, máte světu co říct a váš hlas je důležitý.