Jednoho dne za soumraku, duše plná starých vraků, hnána do té doby nejzmrzačenější částí svojí duše, slyšíc hlas oběti své mysli, prostětuše: Uň, uň… Promiň Uninko , promiň, roní dívka slzy.
Jednoho dne, o hodinu občanské výchovy s paní učitelkou Ráczovou, si jeden z Tereziných spolužáků – Andrey Gavrilov všiml, že má na stole složku s jejím jménem a zeptal se na to. Paní učitelka mu odpověděla: ,,Ano, to je Terezky.´´ Potom jim zadala práci. Zvolala skoro neslyšně: Terezko! Takže to slyšela jen ona, v první lavici před katedrou.
Tereza hnána svým svědomím, vše vypověděla své matce, nebýt jí, již by dávno zhroutila se.
Podivná věc
Po delším uplynulém čase se stala pro Terezu opět velmi zavádějící věc… Do třídy vešla paní učitelka Ráczová a vypadala opravdu vyděšeně. Začala medově – takto: Dejte si pozor… Vaši rodiče si o mnohých z vás myslí, že jste skutečně inteligentní jedinci. Nechtějte, aby se dozvěděli pravý opak. Zajděte si na magnetickou resonanci a nechte si vyšetřit pravou mozkovou hemisféru. A dejte si pozor na jazyk! Pokud tak neučiníte, stane se vám to osudným.
Tereza byla naprosto zmatená, cítila se jako po hypnóze.
Cesta domů a opět doma
Tereza měla před sebou dlouho očekávané jarní prázdniny a ještě jeden týden volna navíc, poněvadž ve škole měla proběhnout částečná rekonstrukce budovy. Naproti ke škole ji přišla dvanáctiletá neteř Karolína, která byla mimochodem její velkou oblíbenkyní. Holky si spolu cestou povídaly o nejrůznějších věcech. Když přišla řeč na školu, vypověděla ji, že dostala trojku z dějepisu. Reakce Karolky byla: Ježiši… Hlavně to neříkej babičce! Dívka to nijak zvlášť neřešila, byla ráda, že to dopadlo alespoň takto.
Ten nejtěžší hřích, jakého se člověk může dopustit
Dva dny na to jela Tereza s Karolínou a Ivetou, svou jedinou sestrou do Hostivic. Hned první den se ji udělalo nevolno, měla menstruační bolesti. Byli v RESTAURACI NA BŘVECH, kde sedávali vždy, když Karolína docílila vítězství v tenisovém utkání. Tentokráte jim dělal společnost Jiří, sestřin manžel. Jiří, Karolína a Iveta si objednali Coca Colu a Tereza, jíž nebylo vůbec dobře pouze obyčejnou vodu na zapití prášku. Stalo se však něco nevídaného… Dívce dala číšnice, jež se s rodinou Kulových dobře znala sestřino pití a Ivče zase to Terezino. Bylo to nejspíš proto, že Ivča pije obvykle pouze obyčejnou vodu. Pití si tedy prohodily zpět, aby si Aurora mohla alespoň zklidnit žaludek. Avšak ani se ho nedotkla.
Nebe plné hvězd
Začalo se smrákat, nebe bylo modré jako laguna, na něm miliony hvězd. Dívce v tom okamžiku došlo, s čím měla to dopoledne dočinění. S onou neznámou tekutinou, která ji už beztak nadělala veliké trable. Tentokráte ji za ní vypila její sestra. Číšnice byla podplacena. Ale Ivča byla přece v pořádku…, říkala si dívka, ležíc na vypůjčené matraci.
Ten osudný den
Onoho jasného slunečního dne se část historie opakovala. Tereza s rodinou seděli u stolu na Břvech opět ve stejném složení, protože si tam Iveta s Jirkou museli něco zařídit. Tentokráte byli skleničky s nápoji postaveny správně a Komandra v tom svém spatřila opět tu onu neznámou nažloutlou tekutinu. Zanedlouho manželé Kulovi odešli, hříšnou duši najednou začaly svádět dvě naprosto odlišné morální stránky jejího já (dva hlasy). Nakonec se však nechala zlákat tou horší a skleničky svou a sestřinu prohodila. Avšak chtěla vše vrátit do původního stavu, ale nemohla, Ivča se už vracela. A tím byla její duše uvalena do věčného zatracení.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně upřímnou a syrovou sondou do hlubin lidské duše, která se potýká s duševní nemocí, traumatem a hledáním Boha. Nosná myšlenka – snaha pochopit vlastní odlišnost a najít pro ni místo ve světě – je nesmírně silná a originální. Ačkoliv dílo postrádá klasickou dějovou zápletku, jeho autenticita a odvaha otevírat tabuizovaná témata psychopatie a víry jsou obdivuhodné.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu přímo sálá intenzivní směsice emocí, od hlubokého zoufalství a pocitu nepochopení až po vzdor a touhu po vykoupení. Autorce se daří čtenáře vtáhnout do svého vnitřního, velmi chaotického světa, z něhož občas až mrazí. Nálada neustále kolísá mezi filozofickým klidem a drásavou bolestí, což přesně odráží téma rozpolcené mysli a zanechává to velmi silný dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Slovní zásoba je velmi bohatá a autorka prokazuje velký cit pro expresivní vyjadřování i tvorbu básní. Text však naráží na obrovskou roztříštěnost – neustálé přeskakování mezi esejí, poezií, deníkovými záznamy a citacemi narušuje plynulost a celkovou čtivost. Objevují se zde pravopisné chyby, překlepy a nestandardní interpunkce (např. uvozovky), ale obsahová hloubka a snaha o sebereflexi tyto formální nedostatky do značné míry vyvažují. Pro příště by velmi pomohlo dát textu jasnější a klidnější strukturu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi netradiční, hluboce osobní a myšlenkově hutné dílo, které se vzpírá běžným literárním škatulkám. Autorka do psaní vložila obrovský kus sebe, což z textu činí fascinující, i když čtenářsky náročnou zpověď. Pokud se v budoucnu podaří tento nesporný literární a myšlenkový potenciál usměrnit do ucelenější formy, vznikne skutečně výjimečná kniha. Rozhodně v psaní pokračujte, máte světu co říct a váš hlas je důležitý.