Nedostatečnost můžeme pociťovat jako fyzickou únavu nebo psychické vyčerpání a přestáváme zažívat pocity svěžesti a šťavnatosti, vitality plného a kypícího a proudícího psychického zdraví. Upírovo hltavé sání proměňuje naši svěží šťavnatost v šedivou seschlost, která je jen jiným způsobem vyjádření pocitu umenšení. Kdykoli zakoušíme tento pocit zahanbující méněcennosti, jsme obětí psychického upíra.
Každý, kdo zakusil tento stav psychické bezkrevnosti, ví, že je krajně nepříjemný. Proto se horečně snažíme doplnit, co jsme ztratili. Jestliže si však nejsme jisti tím, co to vlastně bylo, jsme nejspíš odhodláni doplnit to, co nám schází, jakýmkoli možným způsobem, třebas nekalým. Touha po opětovném dočerpání je druhým symptomem střetu s psychickým upírem a obvykle je pociťována jako hlad po získání něčeho navíc.
Tento aspekt upířích muk je výstižně zachycen v románu Nosferatu (1979) od Paula Monetta moderním převyprávění draculovského mýtu. Monette situoval svůj příběh do městečka Wismar, v němž vládnou moudrost a dokonalost. Jedním z prvních náznaků, které dostáváme o Draculově příjezdu, je vzedmutí této hladové touhy:
Jonathan dlouze políbil svou ženu, pak jí položil hlavu na své rameno… jako by mu patřil veškerý čas světa. Rozhlédl se po prostorných pokojích svého rozsáhlého domu… a pomyslel si: Nic jiného nepotřebuji… Když bezstarostně procházel rušnými ulicemi, zastavil se u trhovce… přívětivě ho pozdravil a vybral si kousek pečiva, máčeného ve smetanové polevě a ozdobeného čokoládou… Dojedl pečivo, zálibně mlaskl a v odrazu, který mu poskytlo okno banky, si urovnal kravatu… A náhle ucítil v krajině srdeční ostré bodnutí… zůstal v něm velice podivný pocit. Položil ruku na peněženku, schovanou ve vnitřní kapse kabátu, a s dychtivým zachvěním si pomyslel: musím mít víc. (11-13)
Víc. Nehledě na to, kolik čeho už máme, nikdy toho není dost. Jelikož jsme byli vysáti z toho, co je pro nás opravdu důležité, naše žízeň po čemkoli jiném je bezedná. Cítíme se být hnáni k tomu, abychom konzumovali zboží, zážitky a lidi, jako bychom umírali hlady, jako by tyto náhražky životní síly nějak mohly vyplnit naši prázdnotu.
Podkapitola č. 4:
Zrádné jablko aneb cesta do hlubin, kdyby šel vrátit čas a zvrátit podmínky
Na počátku bylo slovo. To slovo však nikdo neznal. Avšak mnozí ho hledali… Pohádkáři v pohádkách, básníci v hysterických verších, obyčejní lidé v sexu. ,,Evangelium´´
Předmluva
Žila, byla jednou jedna dívka, přátel ani valné inteligence neměla. S radostí chodila za tmy s učebnicí v ruce, v duchu bujaře, hlasitě jásala. Avšak přes to, si čím dál vyšší cíle tyčila, právě proto, na ni ne jedna osoba břitvu tasila. Zpočátku byly dvě a pomocí výchovně poradenského šarmu s myšlením Šalamounova, jich najednou nebylo méně, než sta dvě. Dívka se snažila čím dál tím víc, přesto to nebylo pořád vůbec nic. Měsíce, roky nespala, neustále jen s pokorou a nadějí moudra knižní sbírala. Byla denně vystavena ostré kritice, šikaně, lidé se k ní obraceli po haně.
Že by šílenství?
Tento den se málem stal pro Terezu osudným. Když se ráno probudila, měla takový prapodivný, tíživý pocit zoufalství. Že by opět nějaká předtucha? Řekla si v duchu. Vůbec se ji na školní, předvánoční výlet do Prahy nechtělo. Maminka ji však utěšila, řekla, že to bude nezapomenutelný zážitek. V tom měla svým způsobem pravdu.
Když dorazila do školní šatny, kde chtěla strávit nějaký čas, než dorazí paní učitelka, protože se celá třásla zimou, první, co se stalo, bylo, že její spolužačka Lucie Pokorná na ni ukázala prstem. Řekla své kamarádce: Podívej se… Pobaveně se smála… Nejspíš měla na mysli dívčinu zelenou zimní čepici s černými pruhy. Tereza nadechujíc zhluboka, vzpomněla si na NAŠEHO Pána. V tu ránu byla obdařena Boží milostí, strach ji opustil. I tak ale nakonec šla čekat před školu. Tam již byla většina její třídy a paní učitelka Ráczová. Avšak 9.C nebyla jediná třída, která v ten den měla jet na výlet. Byla to akce pro celý druhý stupeň. Když už dorazili všichni žáci, právě v ten okamžik kolem Tereziny třídy prošla výchovná poradkyně. Slizce se usmála, ještě slizčeji pozdravila: Dobrý den… Magistra Ráczová ji oba dva její úkony oplatila.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně upřímnou a syrovou sondou do hlubin lidské duše, která se potýká s duševní nemocí, traumatem a hledáním Boha. Nosná myšlenka – snaha pochopit vlastní odlišnost a najít pro ni místo ve světě – je nesmírně silná a originální. Ačkoliv dílo postrádá klasickou dějovou zápletku, jeho autenticita a odvaha otevírat tabuizovaná témata psychopatie a víry jsou obdivuhodné.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu přímo sálá intenzivní směsice emocí, od hlubokého zoufalství a pocitu nepochopení až po vzdor a touhu po vykoupení. Autorce se daří čtenáře vtáhnout do svého vnitřního, velmi chaotického světa, z něhož občas až mrazí. Nálada neustále kolísá mezi filozofickým klidem a drásavou bolestí, což přesně odráží téma rozpolcené mysli a zanechává to velmi silný dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Slovní zásoba je velmi bohatá a autorka prokazuje velký cit pro expresivní vyjadřování i tvorbu básní. Text však naráží na obrovskou roztříštěnost – neustálé přeskakování mezi esejí, poezií, deníkovými záznamy a citacemi narušuje plynulost a celkovou čtivost. Objevují se zde pravopisné chyby, překlepy a nestandardní interpunkce (např. uvozovky), ale obsahová hloubka a snaha o sebereflexi tyto formální nedostatky do značné míry vyvažují. Pro příště by velmi pomohlo dát textu jasnější a klidnější strukturu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi netradiční, hluboce osobní a myšlenkově hutné dílo, které se vzpírá běžným literárním škatulkám. Autorka do psaní vložila obrovský kus sebe, což z textu činí fascinující, i když čtenářsky náročnou zpověď. Pokud se v budoucnu podaří tento nesporný literární a myšlenkový potenciál usměrnit do ucelenější formy, vznikne skutečně výjimečná kniha. Rozhodně v psaní pokračujte, máte světu co říct a váš hlas je důležitý.