Psychologové se v tomto případě často ohánějí svými nastudovanými materiály v tom smyslu, že litovat psychopatickou osobnost je nebezpečné. Lidé s poruchou osobnosti se následně vyžívají v jejich (lidské) bolesti. Opět to není tak docela pravda. V době, kdy jsem docházela na ZÁKLADNÍ ŠKOLU se v obličejích ,,pedagogů´´ vůči mé osobě (na základě manipulace dvou rovněž psychopatických učitelek) střídaly směsice výrazů hlubokého opovržení, výsměchu a nakonec lítosti. Já osobně (jako každý správný psychopat) jsem se ´´upnula´´ na tu takzvanou lítost, protože jsem dobře věděla, že alespoň na malou chvilku budu mít ´´relativní´´ klid. V podstatě již nic jiného, než tyto (lidské) pohnutky neznám.
Psychopat opravdu nedokáže často v pravý čas vyhodnotit, že lidé, kteří kvůli němu truchlí se mohou ve skutečnosti velmi trápit. Většinou jim to dojde takzvaně ´´s křížkem po funuse.´´ A když už mu to náhodou nějakým zázrakem nebo omylem dojde v ten daný moment, kdy mu to dojít má, berou to zpravidla jako důkaz pochopení, lásky, popřípadě sounáležitosti.
Zajímalo by mě, na jakém primárním a důvěryhodném základě naši odborníci pobrali tolik informací a ´´moudrech´´ o psychopatických osobnostech. I kdyby je v tomto ohledu na základě vzteku a emoční vypjatosti informoval sám psychopat, nelze tomu věřit, jelikož člověk s poruchou osobnosti se přece neumí sám objektivně posoudit, nebo snad najednou ano? A navíc, sami odborníci veřejně a beze studu hrdě prohlašují, tvrdí, že nám (psychopatům) nerozumí.
Člověk s hraniční poruchou osobnosti vrací, projevuje lásku skrze náklonnost, která je jemu samotnému projevována. Avšak, není –li upřímná nebo je-li improvizovaná či přímo falešná, tento jedinec to vždy spolehlivě vycítí a velice ho to zneklidní. Tito lidé mají totiž o poznání více vyvinutý pozorovací talent, než-li takzvaná ,,normální´´, průměrná populace. Pokud tento druh ,,psychopata´´ zaznamená ve Vaší tváři známky, symptomy jízlivosti a opovržení, považuje tento Váš postoj automaticky za zradu, začne být velmi agresivní. Což je nejspíš jeden z hlavních důvodů, proč se naši odborníci domnívají, že v jednu chvíli daného člověka milují, posléze zase nenávidí. Není to jejich zakotvený, přirozený postoj, ale reakce na podněty, které vysílá okolí.
Tyto závažné skutečnosti, které jsem nyní ozřejmila, by však kdekoho mohly svádět k myšlence, že city těchto lidí nejsou dostatečně silné, hluboké. Avšak opak je pravdou. Osoba s hraniční poruchou osobnosti je schopna milovat tak, že si to nikdo ,,normální´´ na tomto světě ani nedokáže představit. Na objekt svého zájmu je schopna myslet celý den a to i přes to, že ho vídá kupříkladu pouze jednou, dvakrát, či třikrát do roka. Ráda vzpomíná na příjemné chvíle strávené s ním. V tomto případě však dokáže své emoce držet pevně pod kontrolou, dobře si uvědomuje, že kdyby tomu dotyčnému dala najevo pravou povahu své náklonnosti, odradila by ho či dokonce vyděsila. Pro člověka, kterého ,,hraničář´´ miluje, obdivuje je schopen položit i svůj život. Naopak (BOHUŽEL) člověka, který ho celý život nějakým (jakýmkoli) způsobem zrazuje, je schopen napadnout, zabít, popřípadě bez dlouhého váhání či mrknutí oka obětovat místo sebe. Následně ho to však velmi mrzí a tím daleko více stoupá jeho agresivita, nedokáže se popasovat, vypořádat s tím, co učinil.
Léčba hraniční poruchy osobnosti spočívá zejména v tom, že ten daný člověk se učí žít sám se sebou, svými nedostatky a za pomocí psychologa vyvíjí snahu, pokouší dávat průchod ,,svému pravému´´ (potlačovanému) Já. Jako jeden z podpůrných medikamentů užívá kupříkladu přípravek zvaný Lexaurin . Jenže, kámen úrazu bývá často blíže, než by se na první pohled mohlo zdát. Může se třebas jednat o věřícího křesťana, který se jen snaží v sobě zapudit to špatné, co ho sráží dolů do propasti, láká přímo do ´´horoucích pekel´´. Co když se jedná o člověka, který je v jádru velmi špatný, ale snaží se být dobrý, snaží se jen v sobě zapudit ty strašlivé, bouřící se ´´démony´´? Je snad opravdu dobré a v jeho nejlepším zájmu dát průchod těmto velmi škodlivým, negativním vlastnostem? Co když se tak necítí dobře? Co když za těchto okolností nemůže naplno plnit svou křesťanskou povinnost a vzdávat chválu a díky samotnému Bohu?
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně upřímnou a syrovou sondou do hlubin lidské duše, která se potýká s duševní nemocí, traumatem a hledáním Boha. Nosná myšlenka – snaha pochopit vlastní odlišnost a najít pro ni místo ve světě – je nesmírně silná a originální. Ačkoliv dílo postrádá klasickou dějovou zápletku, jeho autenticita a odvaha otevírat tabuizovaná témata psychopatie a víry jsou obdivuhodné.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu přímo sálá intenzivní směsice emocí, od hlubokého zoufalství a pocitu nepochopení až po vzdor a touhu po vykoupení. Autorce se daří čtenáře vtáhnout do svého vnitřního, velmi chaotického světa, z něhož občas až mrazí. Nálada neustále kolísá mezi filozofickým klidem a drásavou bolestí, což přesně odráží téma rozpolcené mysli a zanechává to velmi silný dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Slovní zásoba je velmi bohatá a autorka prokazuje velký cit pro expresivní vyjadřování i tvorbu básní. Text však naráží na obrovskou roztříštěnost – neustálé přeskakování mezi esejí, poezií, deníkovými záznamy a citacemi narušuje plynulost a celkovou čtivost. Objevují se zde pravopisné chyby, překlepy a nestandardní interpunkce (např. uvozovky), ale obsahová hloubka a snaha o sebereflexi tyto formální nedostatky do značné míry vyvažují. Pro příště by velmi pomohlo dát textu jasnější a klidnější strukturu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi netradiční, hluboce osobní a myšlenkově hutné dílo, které se vzpírá běžným literárním škatulkám. Autorka do psaní vložila obrovský kus sebe, což z textu činí fascinující, i když čtenářsky náročnou zpověď. Pokud se v budoucnu podaří tento nesporný literární a myšlenkový potenciál usměrnit do ucelenější formy, vznikne skutečně výjimečná kniha. Rozhodně v psaní pokračujte, máte světu co říct a váš hlas je důležitý.