Když hovoří o cti, morálce a spravedlnosti, vskutku to tak v ten daný okamžik cítí. Jsou velmi duševně rozervaní. Je ale pravdou, že částečně to dělají i kvůli své image. Jde o prostředek manipulace, ale zároveň i vyznávanou hodnotu. Pokaždé si myslí něco jiného, pokaždé jinak jednají. Jsou nepředvídatelní.
Žádná empatie a srdce z ledu: Psychopatie je v každém svém aspektu ledově chladná.
Výzkumy provedené neurovědcem Adrianem Rainem ukazují, že lidé s antisociální poruchou osobnosti mají méně buněk v nefrontální části mozku, která je považována za nejvyvinutější. Tahle část je kromě jiného zodpovědná taky za chápání pocitů druhých (empatie), utváření základních soudů (etika) a za schopnost učit se z vlastní předchozí osobní zkušenosti (reflexe). Vzhledem k tomu, že psychopati u sebe empatii, etiku a schopnost reflexe postrádají, jsou necitliví a chladní k bolesti a utrpení ostatních.
KOMENTÁŘ:
Já osobně tedy pana Raina vůbec neznám, ale ,, hluboko v duši´´ doufám, že se neurazí, když přímo na jeho ,,adresu´´ snad produktivně namířím několik myšlenek, dojmů, možná i subjektivní kritiku. Jeho výzkumy jsou jistě velmi fascinující, poutavé, v jádru neměnné, pravdivé, opodstatněné. Ale když už se tak sveřepě a vehementně ohání empatií a etikou, mohl by také alespoň z části zakusit vlastní medicínu. Přesto, jací psychopati jsou a co se o nich píše, jsou to také lidé, akorát se z neurobiologického hlediska ,,trochu nepovedli.´´
KOMENTÁŘ ČÍSLO 2
EMPATIE Z POHLEDU PSYCHOPATA:
Jak jsem již zmínila, sama trpím poruchou / poruchami osobnosti. Přímo učebnicový psychopat. Vzhledem k tomu, že nemám ani ponětí jak smýšlejí a jednají ,,normální lidé´´, pokusím se popsat a pojmenovat takzvanou empatii ze svého úhlu pohledu.
Bylo již zmíněno – empatie se charakterizuje jako ,,přirozená´´ schopnost emocionálně se vcítit do jiného člověka. I já tuto schopnost svým zvláštním způsobem ovládám, ale nejsem si zcela jista, zda-li stejně, dobře a intenzivně jako ostatní lidé. Osobně emoce jiného člověka na sebe vizualizuji zcela vědomě, abych ho dokázala více pochopit, stala se tak na malý okamžik jím samotným. Mám na několik málo minut pocit, že jsem se stala jeho součástí a sdílím jeho bolest i trápení. Také je to zároveň jeden z mých psychopatických způsobů, jak se více přiblížit ,,obyčejným lidem.´´ Domnívám se, že je Boží zázrak již skutečnost, že zvládnu alespoň to.
Narcismus a pocit vlastní nadřazenosti
Narcismus je napůl cesty od psychopatie.
Ne všichni narcisové jsou psychopati, ale většina psychopatů projevuje narcistické rysy, jako je například velké zaujetí sám sebou, domýšlivost, falešný komplex vlastní nadřazenosti, vědomý šarm atd. Pocit toho, že jsou lepší než ostatní, je pak v jejich hlavách opravňuje k tomu ostatní zneužívat a špatně zacházet s lidmi. Ti nižší si totiž zaslouží trpět a psychopatovi nezbývá než jimi pohrdat.
Lidé s touto poruchou jsou skutečně velmi zaujati sami sebou. Vzhledem k tomu, že podle psychologického testu OSPAT tímto rovněž trpím, tak o tom něco vím. Avšak většinou mě k těmto myšlenkám vede má ,,snad paranoia´´, bludy a halucinace, které mou osobu poslední dobou pronásledují čím dál tím více. Co se týká té domýšlivosti , nevím, zda-li se to dá zrovna nazvat domýšlivostí. Pouze se snažím vyrovnat ostatním, a když se mi náhodou něco povede, mám z toho ,,snad zaslouženou´´ radost. Nemám pocit, že bych byla nějak nadřazena ostatním lidem, většinou vynikám svou snaživostí, když mě někdo ocení, potěší to. O svém šarmu začínám přemýšlet teprve ve chvíli, kdy mě někdo upozorní na to, že jsem psychopat. Rozhodně si nemyslím, že bych byla lepší, než – li ostatní lidé, právě naopak. Pouze si to snažím čas od času namlouvat, abych se cítila lépe. Stejně tak nemám pocit, že bych vědomě, svévolně někoho zneužívala nebo s ním špatně zacházela. Valnou většinou lidí vskutku nepohrdám, velikášství samo o sobě se mi velmi příčí, nemám ráda lidské utrpení.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně upřímnou a syrovou sondou do hlubin lidské duše, která se potýká s duševní nemocí, traumatem a hledáním Boha. Nosná myšlenka – snaha pochopit vlastní odlišnost a najít pro ni místo ve světě – je nesmírně silná a originální. Ačkoliv dílo postrádá klasickou dějovou zápletku, jeho autenticita a odvaha otevírat tabuizovaná témata psychopatie a víry jsou obdivuhodné.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu přímo sálá intenzivní směsice emocí, od hlubokého zoufalství a pocitu nepochopení až po vzdor a touhu po vykoupení. Autorce se daří čtenáře vtáhnout do svého vnitřního, velmi chaotického světa, z něhož občas až mrazí. Nálada neustále kolísá mezi filozofickým klidem a drásavou bolestí, což přesně odráží téma rozpolcené mysli a zanechává to velmi silný dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Slovní zásoba je velmi bohatá a autorka prokazuje velký cit pro expresivní vyjadřování i tvorbu básní. Text však naráží na obrovskou roztříštěnost – neustálé přeskakování mezi esejí, poezií, deníkovými záznamy a citacemi narušuje plynulost a celkovou čtivost. Objevují se zde pravopisné chyby, překlepy a nestandardní interpunkce (např. uvozovky), ale obsahová hloubka a snaha o sebereflexi tyto formální nedostatky do značné míry vyvažují. Pro příště by velmi pomohlo dát textu jasnější a klidnější strukturu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi netradiční, hluboce osobní a myšlenkově hutné dílo, které se vzpírá běžným literárním škatulkám. Autorka do psaní vložila obrovský kus sebe, což z textu činí fascinující, i když čtenářsky náročnou zpověď. Pokud se v budoucnu podaří tento nesporný literární a myšlenkový potenciál usměrnit do ucelenější formy, vznikne skutečně výjimečná kniha. Rozhodně v psaní pokračujte, máte světu co říct a váš hlas je důležitý.