Doufat v Boha znamená věřit v lepší život, život pravdy a lásky. Jenže i pravda může být velmi ošemetná, záleží především na úhlu pohledu. Všichni jsme hříšníci, potřebujeme Boží ODPUŠTĚNÍ. Vím, má slova znějí jako fráze, ale pravá láska a naděje v něco víc mohou uzdravit naše zatvrzelá srdce. Nikdy není pozdě začít znovu. Bůh poslal k nám na ZEM SVÉHO SYNA, který pomáhal a pomáhá především hříšníkům a určitě by nás nikdy svévolně nepostavil před situaci, o které by si myslel, že ji nezvládneme, že ji nedokážeme překonat. Ne nadarmo se říká: ,,Bůh dává nejtěžší boje svým nejlepším bojovníkům!´´ A to, že jsem se narodila nebo se ze mě stal ,,učebnicový psychopat´´ (kdo ví, jak to vlastně ve skutečnosti je) přičítám jeho skutkům, chtěl tímto dokázat, jak je mocný a také mě chtěl naučit, jak se umět poprat sama se sebou. Za to mu patří můj velký dík! PS: Nebojte, nikomu jsem doposud neublížila a ani v blízké a vzdálené budoucnosti nic takového neplánuji… Jsem s Pánem! 😉
1.září v 16:06
Hláška dne: V každém z nás tkví byť malý, zanedbatelný kousek psychopata… Je jen na nás, jak se své role zhostíme. ☺
12. září v 13:15
Nechápu, proč se v tomto velmi komplikovaném světě pořád někdo vehementně snaží toho druhého změnit. Stejně jeho chování je z velké části ovlivněno vlivem toho, s kým žije, jak k němu ta daná osoba přistupuje. Není to žádná stížnost, pouze podrobné, polopatické vysvětlení situace. Existují lidé, kteří se k sobě hodí více a kteří méně. Je těžké přesně vymezit, které povahové rysy jsou ty správné, jelikož každý od té dotyčné osoby čeká něco zcela jiného. Kupříkladu JÁ (i když to možná není úplně dobře) s každým jednám tak, jak jedná on se mnou. Ráda bych to změnila, ale nelze to. V přítomnosti každého jednotlivce se cítím zcela jinak a podle toho také vystupuji. Nemohu to žádným způsobem ovládnout, změnit. Nikdy se nepřetvařuji. Pořád jsem to JÁ!
19. září v 18:57
Pravda
Pravda? Co to vlastně je? Subjektivní názor či myšlenka? Nebo názor většiny? Každý z nás popatřuje tuto takzvanou ´´pravdu´´ v něčem zcela diametrálně jiném, odlišném. Často se mnozí z nás velmi sveřepě, zarputile ohánějí její symbolikou, tím, že ji chtějí slyšet. A když ji konečně dostaneme, zjišťujeme, že jsme o ni v podstatě vůbec nestáli. Pravda může dokonce často i velmi bolet. Miluji milosrdenství a ještě více takzvané ´´milosrdné lži´´. Uvedu nyní jeden velmi ojedinělý, zářný příklad: Zeptá se Vás dívka, která ´´krásy´´ ani zrovna dvakrát oslňujícího intelektu moc nepobrala, zda-li je ´´KRÁSNÁ´´. Vy ji však nechcete lhát, zároveň je Vám ji ale líto, jelikož dobře víte, že jinak je celkem fajn. Co uděláte? Zalžete! Protože každý alespoň trochu soudný a zasvěcený člověk ví, že pravá krása se skrývá UVNITŘ! Takže paradoxně svým dost zvláštním způsobem vyřknete zároveň pravdu… Nalžete pravdu! Jenže to už se opět jedná o tzv. obkliky, které jsou v podstatě neméně upřímné. Ptá se totiž na něco úplně jiného.
23. října v 20:00
Rozdíly ve společnosti
Je velmi zajímavé, do jaké míry jsou rozdíly ve společnosti rozšířené, prohloubené. A to nyní nehovořím pouze o společenském postavení jako takovém. Opět uvedu jeden ojedinělý, zářný příklad: V řadě stojí deset lidí, každý z nich pochází z jiné společenské vrstvy, z jiného prostředí… Každý z nich vyřkne přesně tu jednu a tu samou větu a… Ejhle! Kámen úrazu! Z úst každého jednotlivce tato pomyslná, zrádná věta vyzní zcela jinak… U jednoho kupříkladu výrazně excentricky, u druhého příliš úlisně, u třetího naprosto ´´BOŽSKY´´. Ke každému se paradoxně hodí něco úplně, úplně jiného. Ani ne tak k jeho osobnosti, která stejně na první pohled není zjevná, ale k jeho (ať už přirozené nebo uměle vylepšené) vizáži. Mám-li být i já zcela objektivní, nelze to! Všichni jsme totiž v jádru úplně stejní sobci, materialisti a zabedněnci. Tedy, alespoň do určité míry… Ano, někdo více, někdo méně! Ovšem! Rovněž jsem si naprosto jistá, že to nikdy nezměním. Můžu však na tento velmi nepříjemný, zavádějící fakt upozornit a to tím, že se opět zamýšlím nad věcmi, nad kterými by se mnozí nikdy vůbec nepozastavili, dokonce možná mávli rukou… Omlouvám se za svou upřímnost. Amen.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně upřímnou a syrovou sondou do hlubin lidské duše, která se potýká s duševní nemocí, traumatem a hledáním Boha. Nosná myšlenka – snaha pochopit vlastní odlišnost a najít pro ni místo ve světě – je nesmírně silná a originální. Ačkoliv dílo postrádá klasickou dějovou zápletku, jeho autenticita a odvaha otevírat tabuizovaná témata psychopatie a víry jsou obdivuhodné.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu přímo sálá intenzivní směsice emocí, od hlubokého zoufalství a pocitu nepochopení až po vzdor a touhu po vykoupení. Autorce se daří čtenáře vtáhnout do svého vnitřního, velmi chaotického světa, z něhož občas až mrazí. Nálada neustále kolísá mezi filozofickým klidem a drásavou bolestí, což přesně odráží téma rozpolcené mysli a zanechává to velmi silný dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Slovní zásoba je velmi bohatá a autorka prokazuje velký cit pro expresivní vyjadřování i tvorbu básní. Text však naráží na obrovskou roztříštěnost – neustálé přeskakování mezi esejí, poezií, deníkovými záznamy a citacemi narušuje plynulost a celkovou čtivost. Objevují se zde pravopisné chyby, překlepy a nestandardní interpunkce (např. uvozovky), ale obsahová hloubka a snaha o sebereflexi tyto formální nedostatky do značné míry vyvažují. Pro příště by velmi pomohlo dát textu jasnější a klidnější strukturu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi netradiční, hluboce osobní a myšlenkově hutné dílo, které se vzpírá běžným literárním škatulkám. Autorka do psaní vložila obrovský kus sebe, což z textu činí fascinující, i když čtenářsky náročnou zpověď. Pokud se v budoucnu podaří tento nesporný literární a myšlenkový potenciál usměrnit do ucelenější formy, vznikne skutečně výjimečná kniha. Rozhodně v psaní pokračujte, máte světu co říct a váš hlas je důležitý.