Avšak prince najít nemohla,
její duše prohnilá ji vždy
zradila. Diamantům před city
přednost dávala a s věčnou otázkou:
Proč to tak je? Hlavu si lámala.
Nikdy na to nepřišla, byla velmi
pyšná.
Lidství
Podstata lidství?
V čem vlastně tkví?
Našich slovech či činech?
Nebo obojím?
Člověk jako samostatná
jednotka může být blíže
poznání,než-li osoba,
jež se počtvrté rozvádí.
Bludy a halucinace u schizotypální poruchy osobnosti
Tato osobnostní porucha bývá některými odborníky často sumarizována jako ´´takový předstupeň´´ paranoidní schizofrenie. I tak je ovšem řazena mezi druhy psychopatií. A to i přes to, že zároveň dle jejich vůbec ne tak skromného názoru, je příčina z části biologická (zvýšená hladina dopaminu v mozku apod.). Mohu-li hovořit sama za sebe, domnívám se, že tento druh původu je u všech poruch osobnosti stejný, neměnný. K tomu se však ještě velmi ´´pomalými krůčky´´ časem dostaneme, propracujeme. Psychologové rovněž tvrdí, berou za své, že lidé s tímto ,,handicapem´´ na rozdíl od jedinců ,,čistokrevné´´ schizofrenní poruchy si po určitém časovém úseku sami uvědomí, že to, co viděli, slyšeli nebo cítili, nebylo skutečné. A právě v tomto jejich výroku / pohledu na celou záležitost spočívá skutečně dosti zvláštní paradox. Lidé schizotypálního zaměření těmto ,,přeludům´´ skutečně věří. Před odborníky i svým okolím tvrdí pravý opak pouze z toho důvodu, aby je uklidnili, popřípadě, aby sami měli klid. Dobře vědí, že jejich okolí jim v tomto ohledu ´´ani za mák´´ nevěří. Nechtějí nikoho děsit, sami by si svým ozřejměním celé situace způsobili výčitky svědomí, začali se obviňovat, že své okolí trápí. Kupříkladu vědí, že ten duch, kterého právě viděli, je skutečný, ale zároveň také dokážou rozpoznat, vycítit, že nikdo jiný kromě nich ho neviděl. Právě proto své vize nazývají halucinacemi.
Přes všechna omezení, na něž bylo třeba upozornit, přes všechny rozdílnosti je tu však přece jen loci communes víc než dost. Stojí vskutku za povšimnutí, v kolika ohledech se básníci shodují, i když to činí různými slovy. Jak vytrvale například většina z nich mluví o rytmickém impulsu, a jakési zvukové osnově v mysli, která se teprve později naplňuje slovy, o slovech postrádajících zprvu lineárnosti slova psaného, slovech spíš vzhůru nohama, slovech volně těkajících, neustálených a jen zvolna se odhodlávajících usednout na hřad, slovech obklopených tichem či neurčitým šumem, slovech přicházejících z mlhovin neznámých vesmírů, z nichž se teprve za pomoci magického opakování a zaříkávání vynořují slova další, která se přestavují a přeřazují, slova, která pracují, i ta, která jenom blouzní, sdružují se, přitahují nebo odpuzují, stíní si a naopak si zase uvolňují místo k životu jako nezvyklá, leč velice organická vegetace! Jak shodně většina básníků mluví o tom, jak do toho polobezděčného, mimovolního procesu – u jehož kořenů, je-li to vůbec tak objasnitelné, je zřejmě zdroj a původ veškeré poezie – vstupuje rozum, plánovitost, záměrné rozvíjení či odvrhování, jak do něho básník intervenuje svou zkušeností, jak práce na básni probíhá vlastně v jakémsi rozštěpení básníkovy personality ve dvě bytosti, jednu mediální, prostřednickou a živelnou a druhou, která sama sebe zároveň pozoruje, koriguje, upřesňuje, vzdává se banálností, couvá ze slepých uliček…
Ano, tolik je tu shodného. A přesto žádný zákon. Na tomto teritoriu ne. O něco takového nám ale ani nešlo, nemohlo jít: v poslední instanci není tak důležité, jak platné a nediskutabilní je to, co nám básníci o těchto věcech říkají, hodné pozornosti je už i to, co vůbec jsou schopni na toto téma říct.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně upřímnou a syrovou sondou do hlubin lidské duše, která se potýká s duševní nemocí, traumatem a hledáním Boha. Nosná myšlenka – snaha pochopit vlastní odlišnost a najít pro ni místo ve světě – je nesmírně silná a originální. Ačkoliv dílo postrádá klasickou dějovou zápletku, jeho autenticita a odvaha otevírat tabuizovaná témata psychopatie a víry jsou obdivuhodné.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu přímo sálá intenzivní směsice emocí, od hlubokého zoufalství a pocitu nepochopení až po vzdor a touhu po vykoupení. Autorce se daří čtenáře vtáhnout do svého vnitřního, velmi chaotického světa, z něhož občas až mrazí. Nálada neustále kolísá mezi filozofickým klidem a drásavou bolestí, což přesně odráží téma rozpolcené mysli a zanechává to velmi silný dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Slovní zásoba je velmi bohatá a autorka prokazuje velký cit pro expresivní vyjadřování i tvorbu básní. Text však naráží na obrovskou roztříštěnost – neustálé přeskakování mezi esejí, poezií, deníkovými záznamy a citacemi narušuje plynulost a celkovou čtivost. Objevují se zde pravopisné chyby, překlepy a nestandardní interpunkce (např. uvozovky), ale obsahová hloubka a snaha o sebereflexi tyto formální nedostatky do značné míry vyvažují. Pro příště by velmi pomohlo dát textu jasnější a klidnější strukturu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi netradiční, hluboce osobní a myšlenkově hutné dílo, které se vzpírá běžným literárním škatulkám. Autorka do psaní vložila obrovský kus sebe, což z textu činí fascinující, i když čtenářsky náročnou zpověď. Pokud se v budoucnu podaří tento nesporný literární a myšlenkový potenciál usměrnit do ucelenější formy, vznikne skutečně výjimečná kniha. Rozhodně v psaní pokračujte, máte světu co říct a váš hlas je důležitý.