Jak jsem již nastínila, z mého subjektivního úhlu pohledu je velmi pravděpodobné, že ´´PRAVÝ BOŽÍ SYN´´, Ježíš Kristus Nazaretský, ,,trpěl´´ právě několikrát již zmiňovanou schizotypální poruchou. Když pominu relevanci toho, jak veliké, bohaté, magické myšlení on měl, dostávám se k tomu, čím se zprvu živil. Přesto, že to byl vyučený tesař, příliš dlouho u svého řemesla nezůstal a zasvětil svůj život pomoci jiným lidem, svým bližním. Zároveň se domnívám, že kdyby byl ve své prvotní formě obživy úspěšný, nikdy by nemohl naplnit v plné míře své poslání a to by byla, myslím, pro nás všechny velká, archaicky nevyčíslitelná škoda.
Jistě jste si (opět, znovu a znovu) Vy VŠICHNI během dosavadní četby tohoto mého pojednání nemohli nevšimnout jistých nesrovnalostí. Kupříkladu pro co nejvíce odpovídající systematické ´´srovnání´´ těchto mých odlišných výroků je mou povinností přesně vymezit ozřejmění celé záležitosti na této zdánlivě protichůdné inscenaci…
Určitě si vzpomínáte na jedno takové mé dosti oduševnělé vyjádření, které hlásalo s notnou dávkou naivity poměrně inovativní, přemrštěnou, avšak konstruktivní ideologii o tom, že k lidem s poruchami osobnosti bychom se měli chovat stejně jako k těm, kteří jsou nemocní nebo kterým něco schází. Avšak v jednom z předchozích úseků naopak tvrdím, že tito lidé z celého srdce touží po tom, aby s nimi bylo zacházeno, jednáno jako s úplně normálními lidmi. Nyní přichází na řadu celkem jednoduché / prostoduché vysvětlení: Oboje je pravda! Jelikož slušně by mělo být zacházeno zcela přirozeně se všemi občany, nejen s psychopaty, což se divím – není zcela automatické, nenásilné, samozřejmé u každého jedince. Říká se tomu lidská slušnost, popřípadě vzájemný respekt!
Nenávist
Nenávist je dlouhodobá intenzivní emoce zaměřená proti určitému objektu. Často jí předchází silný impuls, otřes, zlom v životě člověka a je udržována při životě bolestí či hněvem. Velmi výrazně ovlivňuje myšlení a jednání jedince. Objektem nenávisti se může stát jednotlivá osoba, určitá skupina osob, lidstvo, existence nebo i např. celý svět. Nenávist může vyústit do extrémního jednání – může skončit pomstou, násilím, vraždou nebo válkou.
V Senecově tragickém dramatu Médeia se tato žena střetává se zradou svého manžela Iásóna a své utrpení přiživuje, drásá si své rány a pálí veškeré mosty a pouta. Před jeho očima popraví děti, které spolu měli a zatímco on se hroutí, ona triumfuje. Podle francouzského filosofa A. Glucksmanna je to symbolicky jeden z důkazů, že nenávist je silnější než láska, neboť láska je závislá, vztahuje se k něčemu, kdežto nenávist procházející fází bolesti nic nedrží a na ničem jí nezáleží.
Nenávist je tedy opačným pólem lásky. Ten, kdo nenávidí se často neuspokojí s tím, aby nenáviděného ignoroval. Svou energii věnuje tomu, aby vymýšlel strategie, jak nenáviděnému ublížit. Nenávist je, podobně jako zamilovanost, stav, ve kterém může jedinec v extrémním případě podřídit veškeré činnosti a věnovat je jedinému cíli: v tomto případě poškodit či zničit objekt své nenávisti a to i za cenu sebedestrukce.
Jednou z příčin nenávisti je i strach. Jedinec se bojí toho, co nezná, a má strach, že ho to omezí a obere o kvality a hodnoty, které zastává.
Psychoanalytické hledisko
V psychoanalýze definoval Sigmund Freud nenávist jako stav ega, jež si přeje zničit původce, zdroj jeho zármutku či neštěstí. Publikace Penguin Dictionary of Psychology definuje nenávist jako ,,hlubokou přetrvávající intenzivní emoci vyjadřující hněv a nepřátelství vůči osobě, skupině či objektu.´´ Protože je nenávist svou povahou dlouhodobá, mnoho psychologů ji považuje spíše za postoj člověka, stanovisko než za dočasný emocionální stav.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně upřímnou a syrovou sondou do hlubin lidské duše, která se potýká s duševní nemocí, traumatem a hledáním Boha. Nosná myšlenka – snaha pochopit vlastní odlišnost a najít pro ni místo ve světě – je nesmírně silná a originální. Ačkoliv dílo postrádá klasickou dějovou zápletku, jeho autenticita a odvaha otevírat tabuizovaná témata psychopatie a víry jsou obdivuhodné.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu přímo sálá intenzivní směsice emocí, od hlubokého zoufalství a pocitu nepochopení až po vzdor a touhu po vykoupení. Autorce se daří čtenáře vtáhnout do svého vnitřního, velmi chaotického světa, z něhož občas až mrazí. Nálada neustále kolísá mezi filozofickým klidem a drásavou bolestí, což přesně odráží téma rozpolcené mysli a zanechává to velmi silný dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Slovní zásoba je velmi bohatá a autorka prokazuje velký cit pro expresivní vyjadřování i tvorbu básní. Text však naráží na obrovskou roztříštěnost – neustálé přeskakování mezi esejí, poezií, deníkovými záznamy a citacemi narušuje plynulost a celkovou čtivost. Objevují se zde pravopisné chyby, překlepy a nestandardní interpunkce (např. uvozovky), ale obsahová hloubka a snaha o sebereflexi tyto formální nedostatky do značné míry vyvažují. Pro příště by velmi pomohlo dát textu jasnější a klidnější strukturu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi netradiční, hluboce osobní a myšlenkově hutné dílo, které se vzpírá běžným literárním škatulkám. Autorka do psaní vložila obrovský kus sebe, což z textu činí fascinující, i když čtenářsky náročnou zpověď. Pokud se v budoucnu podaří tento nesporný literární a myšlenkový potenciál usměrnit do ucelenější formy, vznikne skutečně výjimečná kniha. Rozhodně v psaní pokračujte, máte světu co říct a váš hlas je důležitý.